Tuhé únorové mrazy umožňují poznat další jinak skryté krásy Brna. I vydal jsem se po zamrzlé Ponávce směrem od Svratky, která se poblíž centra města vine kol průmyslových podniků a jejich ostatků.

Od Svratky až po Svatopetrskou je led příliš tenký a tak jsem musel šplhat po březích. Pod mostem Svatopetrské již byla voda dostatečně zmrzlá, a tak se dalo projít za zvuků po mostě dunících aut. První bizarní obraz se mi vyjevil za komárovským sídlištěm, kde je potok usměrněn čtyřmetrovou železnou stěnou. Někdo zde zkoušel sílu ledu a tak jsem rád využil zde zanechaný kus klacku, který mi dál posloužil jako hůl.

Cesta pak pokračuje podél bývalých jatek až k Lidlu na Zvonařce. U Lidlu je kvůli rychle proudící vodě kousek potoka rozmrzlý, ale vše se dá obejít nebo přeskákat po kamenech.

Nejzajímavější je ovšem okolí bývalé Vlněny, kde rozrostlá, mrazem spálená, žlutohnědá vegetace padá podél rozpadajících se stěn až k vodě.

Za Vlněnou potok pokračuje pod zemí a tak je třeba kus se vrátit, dojít až ke vpusti ulici Vlhká, kde říčka opět vystupuje na denní světlo.  V areálu bývalé Mosilany však má cesta předčasně skončila, protože jsem podcenil tloušťku ledu v místě, kde pravděpodobně ústí nějaký kanál. Vyměnil jsem tedy ponožky, prohlédl si povedené rekonstrukce továrních budov a vyšel na ulici Křenová.