Víza do Iráku

Kurdistán dává zdarma a bez remcání na hraničním přechodu kelímek s čajem a vízum. Do deseti dnů je potřeba se přihlásit na “Directorate of residency”. Nebo odcestovat. Razítko je teoreticky platné pouze pro území celého Kurdistánu, ale pokud by měl někdo potřebu cestovat třeba do Basry nebo Baghdádu, budou mu pravděpodobně  jedinou překážkou pouze udivené pohledy vojáků na checkpointu. (a někde uprostřed Iráku ho některý zmatený voják zatkne za neplatné razítko)

Kýčovitá fontánka u hraničního přechodu Ibrahim Khalil, Irák. foto ©  Pavel

Tam

Letěli jsme z Vídně do Diyarbakiru, odtud jezdí autobus společnosti Cizre Nuh přes Mosul, Erbíl a Kirkuk až do Suleimani. My jsme vystoupili v Dohuku. Autobus byl luxusní, klimatizace, voda, čaj. Občas zastávka na občerstvení. Na hranicích jsme měli přednost před frontou aut, až na frontu na razítko žádné čekání. Bus stál 65 TL.

Ankara, letadlo do Diyarbakiru

Zpět

Autobusy směr Diyarbakir moc nejezdí (Z Dohuku jednou týdně), v cestovce v Dohuku  nám ale nabízeli Ankaru, Istanbul a Gaziantep.

Při zpáteční cestě je problém čekání a prohlídka na hranicích. Je potřeba se vyhnout taxikářům, co mají kartel a jsou domluveni s tureckými celníky. Pokud se jeden nechá ukecat, platí za pár kilometrů taxíkem 20 TL. Výhodou je o fous rychlejší odbavení, protože celníci taxikářům nekontrolují auta (a ti vesele pašují kartony cigáret).

Dohuk minibus na výpadovku na Zakho (Mafrak Mosul-Zakho): 500 IRD. Minibusy vyjíždí zpod mostu kousek od bazaru.

Taxi Dohuk → Zakho: 5000 IRD

Minibus Zakho → Hraniční přechod Ibrahim Khalil: 500 IRD. Minibus stál v centru, kousek od místa, kde nás vyhodil taxikář. Bacha na to, že bus jede okolo hraničního přechodu dále až do blízké vesnice.

Hraniční přechod: taxikáři a celníci nás samozřejmě lakovali, že jinak, než taxíkem se jet nedá. Vymluvili jsme se, že nemáme peníze a že chceme jít pěšky. Kurdský celník dal razítko do pasu a se slovy “If there is a problem on Turkish side, it is your problem” nás propustil. Po cestě nás zastavilo pár vojáků a podívali se na výstupní razítko. Na hraničním mostě dělají Turci zevrubnou prohlídku aut (rozebírali dveře apod.), nám nakoukli do batohu a poslali nás dál. U další budky nám celník zastavil dědu v dodávce a řekl, ať jedeme s ním. Po zkontrolování pasu u další budky jsme se dostali do fronty na další prohlídku zavazadel. Taxikářský kartel je prohlížen rychleji (resp. je přihmouřeno oko), ti, co mají vlastní auto, si počkají.

K prohlídce jsme se dostali asi po hodině a půl. Během čekání bylo zábavné pozorovat, jak se osádky vozů před námi připravují na kontrolu – balili kartony cigaret do černých pytlů, schovávali do motoru, lepili na podvozek a různě vymýšleli. Celníci šli nekompromisně po všem, zavazadla do röentgenu, otevřít, rozebrat, rozbalit, podvozek auta zkontrolovali zrcátkem na tyčce. Něco zabavili snad všem.

Povolené množství je 2 lahve alkoholu a 2 kartony cigaret na osobu. Vzhledem k brutálním daním v Turecku je pašování velmi výnosný kšeft.

Našemu dědovi-řidiči jsme nabídli, že jeho kontraband schováme do našich batohů. Zachránili jsme mu tak několik kartónů cigaret a asi dvě kila čaje. Stejně pak naříkal, že mu celníci sebrali berenč (rýži), mazut (???) a nějaký další pytel. Odvezl nás šťasten až do Silopi.

Ze Silopi dolmuš do Idílu (3 TL), Midyat (7TL), Hasankeyf (11 TL?).

Těsně před přistáním v Istanbulu, foto ©  Pavel

Severní Irák (kterému ovšem místní neřerknou jinak, než Kurdistán) je částí Iráku a má značnou autonomii. Udržuje vlastní armádu a policii, má prezidenta i parlament. Drobné mrzení je se sousedním Tureckem a Íránem a jejich občasnými útoky na základny kurdských povstalců v horách.

Pod tagem iraq2011 budou nějaké poznámky, doufám, že užitečné, pro případné cestovatele, kteří by se chtěli do země vydat.

Peníze

Měnou je stejně jako  v celém Iráku Irácký dinár (IRD). Všeobecně uznávaný kurz byl v září 2011 1200 IRD = 1 USD. Tento kurz byl fixní a stejný u všech směnárníků, smlouvat nemělo smysl. Směnárníci mají své stolečky na ulicích bazaru a vymění také íránský Riál a turecké Liry.

V některých obchodech se zejména za “luxusní” zboží (mobily, oblečení) platí přímo v dolarech, ale díky fixnímu kurzu by neměl být problém zaplatit přímo v dinárech.

Jazyk

Většina obyvatel S. Iráku mluví kurdsky, a to dialekty Sorani a Kurmanji. Některá slova a zejména číslovky jsou podobné jako v perštině. Písmo je arabské s několika znaky navíc.

Dále se dá bez problémů domluvit arabsky a většinou i turecky. Persky občas někdo.

Angličtina není moc rozšířená, na úrovni ji měli většinou Kurdi, kteří žili nějakou dobu v zahraničí. To samé platí pro němčinu. Rusky jsem se dorozuměl jen s Gruzínským Kurdem jezídem komunistou.

Doprava

Hromadná doprava typu autobus téměř neexistuje, minibusy jezdí jen po městě a vyjímečně do okolních vesnic. Obyvatelé využívají sdílené taxíky (nafari), do kterých se nacpe řidič + až čtyři pasažéři. Cena za jízdu Dohuk → Suleimani byla 35kD/os.

Taxikáři se snaží s turisty vyjebávat jako všude jinde na světě, takže platí: smlouvat, cenu dohodnout předem, ptát se místních na obvyklou cenu. A nejlépe taxíkem nejezdit vůbec.

Na cestě do Halabdži. Takto to vypadá opravdu jen výjimečně

Za městský taxík je málokdy důvod platit víc, než 5000 IRD.

Bez problémů a velmi rozšířený je autostop, za který jsme platili jen občas a při větších vzdálenostech. Pár kilometrů do další vesnice nebo na výpadovku jsme vždycky jeli zadarmo. Cena bývá menší než za taxík, ale občas řidiči chtěli vydělat a říkali si o absurdní částky, takže je důležité zeptat se předem, jestli budou chtít peníze a kolik.

Bezpečnost

Na rozdíl od zbytku země si kurdi umí udělat pořádek, takže v zemi je ještě bezpečnějí než třeba v Turecku. Na příjezdových komunikacích do měst stojí checkpointy, kde si policista prohlédne pas, moudře pokýve hlavou nad vízem kurdským, zamyslí se nad vízem Íránským a pokud umí trochu anglicky, zeptá se, odkud a kam jedete. Jednou, při vjezdu do oblasti Kirkúku, nám nahlédli do batohů.

V různých cestopisech se nedoporučuje jezdit přes Kirkúk a Mosul. Dnes to platí zejména pro autobusy (těch několik, co se v oblasti vyskytuje), které zajíždí přímo do města, což už trochu riziko je (zrovna ve vašem autobusu pojedou šíité/jezídi/náčelník nepřátelského klanu a někdo se rozhodne valit bomby; další nebezpečí jsou únosy). Taxíky tyto města objíždí po okruhu, trasa je tak kratší než druhou cestou přes hory.

Checkpoint na cestě do Kirkuku

V méně přístupných horských oblastech je prý plno minových polí. My jsme neviděli žádné. Ve vesnici Lališ jsou cedulky, které upozorňují vesničany, že miny a nevybuchlou munici nemají sbírat, ale volat pyrotechnika.

Strava

Na každém kroku jsou fastfoody/restaurace, kde se dá za drobný peníz dobře najíst. Základní jídla jsou Kebab (mleté maso), Tikka (kusy masa na rožni), Sup (výborná polívka z cizrny nebo rajčat/vývar). K jídlu a v ceně je vždycky chleba, salát, nakládaná zelenina, láhev vody a čaj. Ve všech provozovnách bývají k dispozici na stole dochucovadla typu kečup a velmi oblíbená Famili Sauce (taková věc z granátových jablek).

Porce bývají obrovské, občas jsme si ji dali napůl: stejně jako u taxíku nafari.

Přikládám drobný slovníček od majitele restaurace Omara v Dohuku:

Kuře s rýží – Mrešk sar berenč

Hovězí s rýží – Gošt sar berenč (alt. Kozi [!])

chleba – nán

voda – Aef

Salát – zaláta

Fazole – fasoli

Balená voda je k dostání všude a všude jí dávají zdarma úplně ke všemu, takže není důvod pít vodu z kohoutku. 500 ml flaška stojí 250-500 IRD. Větší láve kupodivu k dostání skoro nikde nejsou.

Čaj je ke každému jídlu a ke každé příležitosti (sezení v čekárně taxikářů) zadarmo. Na dně klasické turecké čajové skleničky bývá tak centimetr a půl cukru, takže cukrovkáři si užívají.

Chlast je v celé zemi bez daně, takže jsme pili to nejlepší za minimum peněz (Heineken 0.6 l – 3000 IRD; Johnnie Walker Black 0.2l – 8000 IRD; Efes, Tuborg 0.5l plechovka – 1000 IRD). K dostání je spousta druhů whisky, rum, gin, několikero druhů piv i rakia a arak. Do Turecka je možno vyvézt dvě láhve na osobu, čehož jsem s radostí využil.

Cigára jsou taky bez daně a oproti Turecku zřejmě neuvěřitelně levná, čehož místní rádi využívají a pašují je přes hranice. Turečtí celníci na oplátku dělají velmi přísné kontroly, takže na přechodu se čeká dlouhé hodiny. Legální je převoz dvou kartonů na osobu. Normální tabák na balení cigaret není k dostání, dýmkový ano.

Ubytování

Hotely jsou celkem levné, cena se pohybuje okolo 10-20kD/os. Na pokojích je standard lednice, klimatizace a televizor s minimálně 342 programy, většinou v arabštině. Díky bohu je možné naladit i seriosní PressTV, takže celodenní příděl zpráv v anglickém jazyce o kolapsu západní civilizace je zaručen.

Další info

Užitečné informace jsme získali zejména z následujících blogů

http://backpackiraq.blogspot.com/

http://www.irak.kdesbyl.net/

http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/irak/jiny-irak/

http://www.blizkyvychod.eu/zapisnik/ako-do-severneho-iraku/

http://www.poutnik.cz/asie/irak/mistopis/zs_s_irak1/

A ještě něco

http://motoride.sk/?ID=3706&strana=1

Lonely Planet pro blízký východ obsahuje výcuc dobrých tipů.