Každý Kurd se pochlubí, že Diyarbakir bude hlavním městem Velkého Kurdistánu (tzn. kus Turecka, Sýrie, Íránu a Iráku). Přeji jim hodně štěstí při anexi. Několik dní předtím, než jsme se vrátili z Iráku, zde zastřelili tureckého policajta. Na každé turecké televizní stanici tak zhruba v dvacetiminutových intervalech ukazovali plačící matku zabitého, zněla rázná prohlášení politiků, do toho hrála smutná hudba. Kurdům pak fízlové zpestřovali život prohlídkami autobusů, zvýšeným policejním dohledem a všeobecnou buzerací. Ale myslím, že už jsou zvyklí.

Centrem města se poflakuje množství turistů, protože je celkem co vidět. Ulice jsou plné obchůdků, restaurací a jiných pastí na turisty. Když jsme večeřeli, majitel restaurace v centru města se staral, abychom dostali to nejlepší, po večeři čaj s hřebíčkem, vlhčené ubrousky a nakonec nám úslužně nabídl a připálil cigarety. Zkrátka jsme se měli jako lordi.

Bydleli jsme v hotelu, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl. Jeho specifikum bylo, že pokoje měly okna do atria, takže tam pěkně stál vzduch a dlouho do noci byli slyšet konverzující Kurdi, Azerbajdžánci a řvoucí děti.

Mešita + palác

Dookola centra se táhnou vysoké hradby, na které se dá s trochou úsilí vylézt a prohlédnout si uličky z jiné perspektivy, navíc u prohlídky neotravují děti, které prosí “coins coins mister” nebo hážou kamení. Celkový obvod je 5.5 km, na několika místech jsou hradby přerušeny, někde se musí lézt různými dírami ve zdi. Celé je to velmi dobrodružné. Spadnout dolů bych opravdu necthěl.

Mešity v centru je těžké neminout, potom je pro turisty přichystána karavánseráj s cetkami. Tři kostely jsou dobře schované v zapadlých uličkách, naštěstí je cesta vyznačena šipkami.

Kurdský Karel Gott a oběd

Hasankeyf

Protože jsme měli jeden den navíc, rozhodli jsme se na zpáteční cestě z Iráku navštívit toto prastaré město na břehu řeky Tigris. Za čtyři tisíce let osídlení tu vzniklo plno památek. Na březích řeky jsou ve skále vydlabány desítky jeskyň, které jsou v současnosti využívány jako stáje pro krávy a kurníky. Nad řekou stojí zbytky starého mostu z jedenáctého století. Hlavní atrakcí jsou zbytky Citadely – ruiny domků, paláce, starý hřbitov a tak dále. Platí se nějaký malý poplatek za vstup, turci si u vchodu postavili sofistikované elektrické turnikety, celý proces vstupu zaměstnává tak osm lidí.

Celé město je mimochodem ohroženo zatopením, které v budoucnu možná přinese stavba přehrady Ilisu. Místní Kurdi to samozřejmě považují za další z tureckých naschválů.

Hasankeyf, hřbitov na citadele

Ve městě jsou toliko dva hotely,  jeden drahý a druhý ještě dražší, protože sem jezdí plno bílých sáhibů. Kdo chce ušetřit (jako my), může spát v altáncích několika restaurací na břehu Tigridu. Stačí koupit večeři a zeptat se, i když myslím, že i bez ptaní by to šlo. My spokojeně pospávali, když v tom asi kolem jedenácté večer přijeli k řece kurdi, začali kalit, hrát na kytaru a zpívat tklivé písně. Nás si ani nevšimli, tak jsme spali dál, dokud nás nevzbudila zima (ukrutná).

Během prohlídky města nám batohy pohlídali v čajovně (po prohlédnutí, jestli v nich není bomba). Snídaně se dá koupit v krámcích a pekárně po cestě na citadelu.

Hasankeyf, most přes Tigris

(omluvte sníženou kvalitu záznamu instagramem)

Vybral jsem se na bicyklu prohlédnout si stav továrních hal, doufaje, že zub času a apatie strážných umožní shlédnout i interiéry bývalého strojního podniku. Asi hodinová cesta byla zpestřena slalomem mezi mládeží na kolečkových bruslích, koloběžkách a jiných různých levicových dopravních prostředcích (longboardy!!). Být chodec a jít z Brna do Bílovic, volím raději delší, zato ale bezpečnější cestu lesní pěšinou.

Od mé poslední návštěvy před dlouhými lety přibyl nákupní Albert a zmizelo několik kovových částí krášlících továrnu. Na zahrádce podniku nabízejícího pivo za 18 Kč vyslechl jsem debatu místní mládeže o životních perspektivách neúspěšných vysokoškoláků. Děvče by prý chtělo do ciziny, do stejného skladu jako v Adamově, ale “do jiného světa”. Mladík je zase spokojen s platem dělníka, ale za Prahu by měnil, protože tam mají suši, takové to maso rýži salátek v chaluze.

Bývalý ADAST je kupodivu v mnohem lepším stavu, než jsem doufal, a tak jsem pouze okoukával zpoza plotů. Některé haly jsou zřejmě prázdné, něco je vybráno profesionálními sběrači kovů, ale funkčních provozů je vidět celkem dost.

Prapodivné Náměstí práce kde vedle sebe stojí mj. trafostanice, secesní chátrající výletní vila, tovární budova a spící nádraží, to celé propojeno betonově-asfaltovou plochou absurdních rozměrů a geometrie, je ovšem pohled, který potěší oko každého urbánního dekadenta.

Od Svratky až po Svatopetrskou je led příliš tenký a tak jsem musel šplhat po březích. Pod mostem Svatopetrské již byla voda dostatečně zmrzlá, a tak se dalo projít za zvuků po mostě dunících aut. První bizarní obraz se mi vyjevil za komárovským sídlištěm, kde je potok usměrněn čtyřmetrovou železnou stěnou. Někdo zde zkoušel sílu ledu a tak jsem rád využil zde zanechaný kus klacku, který mi dál posloužil jako hůl.

Cesta pak pokračuje podél bývalých jatek až k Lidlu na Zvonařce. U Lidlu je kvůli rychle proudící vodě kousek potoka rozmrzlý, ale vše se dá obejít nebo přeskákat po kamenech.

Nejzajímavější je ovšem okolí bývalé Vlněny, kde rozrostlá, mrazem spálená, žlutohnědá vegetace padá podél rozpadajících se stěn až k vodě.

Za Vlněnou potok pokračuje pod zemí a tak je třeba kus se vrátit, dojít až ke vpusti ulici Vlhká, kde říčka opět vystupuje na denní světlo.  V areálu bývalé Mosilany však má cesta předčasně skončila, protože jsem podcenil tloušťku ledu v místě, kde pravděpodobně ústí nějaký kanál. Vyměnil jsem tedy ponožky, prohlédl si povedené rekonstrukce továrních budov a vyšel na ulici Křenová.

Na otočku jsem byl vyslán do Amsterdamu. Netradiční město si žádá netradiční fotku.

Zahrajte si hru “Najdi sekuriťáka”

V Břeclavi jsme toho moc neviděli, zato jsme se seznámili s denními radostmi a strastmi, které přináší práce v bezpečnostní agentuře. Zajímavé zjištění: důchodce-hlídač na vrátnici si během služby rád pokecá a prozradí mnoho zajímavých informací.

Obsah se nesnaží zavděčit běžnému turistovi typ “produkt magistrátní kulturní koncepce”, který chce vidět špilberskou kobku Babinského, podzemí na Zelňáku, zazděného radního, andělíčka u Jakuba a na zpáteční cestě Tesco a Vaňkovku, aby domů nedošel s prázdnou. Klasické památky a dominanty Brna jistě každý zná a kdo chce, informací si o nich najde dost. Hlavní důvod, proč si Průvodce pořídit, je povedený výběr míst, o kterých nemusíte mít ani tušení, i když v Brně bydlíte několik let. Můžete se dozvědět, jaké speciality si dát ve vietnamské tržnici, co vidět v rozpadajících se továrnách, jak se nebát v cigánské čtvrti nebo proč žasnout nad vilou Tugendhat. V Brně bydlím již dvanáct let, troufám si říct, že ho znám dost dobře, ale stejně jsem se dozvěděl dost nového.

Průvodce jistě není vyčerpávající; zajímavosti a detaily pro ohromení vašich spoluvýletníků si budete muset dohledat. Stejně tak fajnšmejkři asi sáhnou po jiných zdrojích. Pokud ale budete chtít předvést návštěvě něco netradičního, nebo si udělat výlet, na který budete dlouho vzpomínat, buďte si jisti, že si vyberete. Doporučuji všem bez rozdílu věku.

Hrnek s lidovým motivem. Fotku Brna nemám.

Když jsme procházeli obrovským bázárem Tabrízu, dal se s námi do řeči prodavač koberců. Na mobilu nám ukazoval zákazníky z čech, provedl nás tržištěm a samozřejmě ukázal svůj sortiment. Pak jsme se nějak dostali k tomu, že bychom i jedli, tak jsme zapadli do miniaturní restaurace někde v uličkách tržiště. K obědu bylo  mé nejoblíbenější íránské jídlo, ab-gúšt (doslova “voda-maso”). Alternativní název je dizi, podle plechového “hrníčku”, ve kterém se pokrm vaří a ohřívá. Složení: hovězí maso i s kostí, cizrna, rajčata, občas brambor. Pomalu a dlouho vařené. Trochu jako guláš.

Postup konzumace je následující:

1. silný chleba se natrhá do misky
2. za pomocí tenkého chleba (hrníček je horký!) se vylije vývar do misky (jenom voda!)
3. výsledek se jí jako polívka
4. zbytek (maso + cizrna) se vyklopí opět do misky, vyberou se kosti
5. tloukem se to všechno rozmlátí na kaši
6. jí se pomocí tenkého chleba, přikusuje cibule
7. k tomu popíjet dugh
8. ???
9. profit!

Kdo si otevře v Brně Íránskou restauraci, a bude vařit dizi, má jednoho zákazníka jistého.

foto © Pavel

Ondřej Čada, vývojář, příznivec palných zbraní a anarchista (pozn.: neplést si anarchisty-srdcaře se špatně oblečenými komunisty) vydal minulý rok velice zajímavou a kvalitní knihu Ecce Homo Armatus, ve které rozebírá historii, kulturu a právo zbraní se týkající. Rozhodně stojí za přečtení. Dnes se ke mně dostala následující zpráva, a proto šířím:

Velice Vás zdravím a příjemný den přeji,

kniha Ecce Homo Armatus, již máte koupenou, nebo o níž jsme se přinejmenším spolu před časem bavili, je nyní k dispozici v elektronické podobě ve standardním formátu PDF.
Máte-li již papírovou podobu, nebo máte-li v úmyslu si ji v nejbližší době koupit, je Vám varianta PDF plně k dispozici zdarma a bez jakýchkoli omezení. Jinak naleznete podmínky jejího užívání přímo uvnitř.
Můžete si ji volně stáhnout z adresy

http://www.ocs.cz/EHA/Ecce%20Homo%20Armatus.pdf – plná kvalita (cca 100 MB)
http://www.ocs.cz/EHA/Ecce%20Homo%20Armatus.mini.pdf – snížená kvalita s černobílými ilustracemi pro ty, kdo mají pomalé připojení či málo místa na disku (cca 10 MB)

Zatímco užívání knihy není zdarma (vizte prosím podmínky v jejím textu), její šíření je možné bez jakýchkoli omezení. Budu Vám proto vděčný, pokud knihu samotnou nebo odkazy pro její získání předáte všem, kdo by o ni podle Vašeho názoru mohli mít zájem; stejně tak ocením, jestliže – máte-li sami vlastní webové stránky či blog – zde zveřejníte odkaz na na stránky http://www.ocs.cz/EHA/ či http://www.ocs.cz/EHA/overview.html, nebo rovnou odkazy na knihu samotnou.

Přeji příjemné počtení, a ať se Vám v roce 2012 i následujících vše daří,
OČ

Opravdu to funguje. A těch zničených papírů!

(akurát prach je neskutečný problém, bíle téčky na každé fotce. Asi budu muset sáhnout po Amatérském rádiu z r. 1979 a postavit si Cukřenku pro dobrou náladu = iontovač vzduchu.)

P.S.: Omluvte nechutný hadr na psa za zvětšovákem visící.

Postavená v letech 1977-1984 podle návrhu architekta Ivana Rullera. Na konci roku 2011 oplocena, protože budova je opravdu v bídném stavu a město Krno na opravu nemá peníze. Demolice je zřejmě neodvratná.