Obsah se nesnaží zavděčit běžnému turistovi typ “produkt magistrátní kulturní koncepce”, který chce vidět špilberskou kobku Babinského, podzemí na Zelňáku, zazděného radního, andělíčka u Jakuba a na zpáteční cestě Tesco a Vaňkovku, aby domů nedošel s prázdnou. Klasické památky a dominanty Brna jistě každý zná a kdo chce, informací si o nich najde dost. Hlavní důvod, proč si Průvodce pořídit, je povedený výběr míst, o kterých nemusíte mít ani tušení, i když v Brně bydlíte několik let. Můžete se dozvědět, jaké speciality si dát ve vietnamské tržnici, co vidět v rozpadajících se továrnách, jak se nebát v cigánské čtvrti nebo proč žasnout nad vilou Tugendhat. V Brně bydlím již dvanáct let, troufám si říct, že ho znám dost dobře, ale stejně jsem se dozvěděl dost nového.

Průvodce jistě není vyčerpávající; zajímavosti a detaily pro ohromení vašich spoluvýletníků si budete muset dohledat. Stejně tak fajnšmejkři asi sáhnou po jiných zdrojích. Pokud ale budete chtít předvést návštěvě něco netradičního, nebo si udělat výlet, na který budete dlouho vzpomínat, buďte si jisti, že si vyberete. Doporučuji všem bez rozdílu věku.

Hrnek s lidovým motivem. Fotku Brna nemám.

Když jsme procházeli obrovským bázárem Tabrízu, dal se s námi do řeči prodavač koberců. Na mobilu nám ukazoval zákazníky z čech, provedl nás tržištěm a samozřejmě ukázal svůj sortiment. Pak jsme se nějak dostali k tomu, že bychom i jedli, tak jsme zapadli do miniaturní restaurace někde v uličkách tržiště. K obědu bylo  mé nejoblíbenější íránské jídlo, ab-gúšt (doslova “voda-maso”). Alternativní název je dizi, podle plechového “hrníčku”, ve kterém se pokrm vaří a ohřívá. Složení: hovězí maso i s kostí, cizrna, rajčata, občas brambor. Pomalu a dlouho vařené. Trochu jako guláš.

Postup konzumace je následující:

1. silný chleba se natrhá do misky
2. za pomocí tenkého chleba (hrníček je horký!) se vylije vývar do misky (jenom voda!)
3. výsledek se jí jako polívka
4. zbytek (maso + cizrna) se vyklopí opět do misky, vyberou se kosti
5. tloukem se to všechno rozmlátí na kaši
6. jí se pomocí tenkého chleba, přikusuje cibule
7. k tomu popíjet dugh
8. ???
9. profit!

Kdo si otevře v Brně Íránskou restauraci, a bude vařit dizi, má jednoho zákazníka jistého.

foto © Pavel

Ondřej Čada, vývojář, příznivec palných zbraní a anarchista (pozn.: neplést si anarchisty-srdcaře se špatně oblečenými komunisty) vydal minulý rok velice zajímavou a kvalitní knihu Ecce Homo Armatus, ve které rozebírá historii, kulturu a právo zbraní se týkající. Rozhodně stojí za přečtení. Dnes se ke mně dostala následující zpráva, a proto šířím:

Velice Vás zdravím a příjemný den přeji,

kniha Ecce Homo Armatus, již máte koupenou, nebo o níž jsme se přinejmenším spolu před časem bavili, je nyní k dispozici v elektronické podobě ve standardním formátu PDF.
Máte-li již papírovou podobu, nebo máte-li v úmyslu si ji v nejbližší době koupit, je Vám varianta PDF plně k dispozici zdarma a bez jakýchkoli omezení. Jinak naleznete podmínky jejího užívání přímo uvnitř.
Můžete si ji volně stáhnout z adresy

http://www.ocs.cz/EHA/Ecce%20Homo%20Armatus.pdf – plná kvalita (cca 100 MB)
http://www.ocs.cz/EHA/Ecce%20Homo%20Armatus.mini.pdf – snížená kvalita s černobílými ilustracemi pro ty, kdo mají pomalé připojení či málo místa na disku (cca 10 MB)

Zatímco užívání knihy není zdarma (vizte prosím podmínky v jejím textu), její šíření je možné bez jakýchkoli omezení. Budu Vám proto vděčný, pokud knihu samotnou nebo odkazy pro její získání předáte všem, kdo by o ni podle Vašeho názoru mohli mít zájem; stejně tak ocením, jestliže – máte-li sami vlastní webové stránky či blog – zde zveřejníte odkaz na na stránky http://www.ocs.cz/EHA/ či http://www.ocs.cz/EHA/overview.html, nebo rovnou odkazy na knihu samotnou.

Přeji příjemné počtení, a ať se Vám v roce 2012 i následujících vše daří,
OČ

Opravdu to funguje. A těch zničených papírů!

(akurát prach je neskutečný problém, bíle téčky na každé fotce. Asi budu muset sáhnout po Amatérském rádiu z r. 1979 a postavit si Cukřenku pro dobrou náladu = iontovač vzduchu.)

P.S.: Omluvte nechutný hadr na psa za zvětšovákem visící.

Postavená v letech 1977-1984 podle návrhu architekta Ivana Rullera. Na konci roku 2011 oplocena, protože budova je opravdu v bídném stavu a město Krno na opravu nemá peníze. Demolice je zřejmě neodvratná.

Altánek v zahradě jedné opuštěné vily. Je to kýč nebo ne? Nebo ho od opovržení zachraňují opadané stromy a vysoká tráva?

Kurdistán dává zdarma a bez remcání na hraničním přechodu kelímek s čajem a vízum. Do deseti dnů je potřeba se přihlásit na “Directorate of residency”. Nebo odcestovat. Razítko je teoreticky platné pouze pro území celého Kurdistánu, ale pokud by měl někdo potřebu cestovat třeba do Basry nebo Baghdádu, budou mu pravděpodobně  jedinou překážkou pouze udivené pohledy vojáků na checkpointu. (a někde uprostřed Iráku ho některý zmatený voják zatkne za neplatné razítko)

Kýčovitá fontánka u hraničního přechodu Ibrahim Khalil, Irák. foto ©  Pavel

Tam

Letěli jsme z Vídně do Diyarbakiru, odtud jezdí autobus společnosti Cizre Nuh přes Mosul, Erbíl a Kirkuk až do Suleimani. My jsme vystoupili v Dohuku. Autobus byl luxusní, klimatizace, voda, čaj. Občas zastávka na občerstvení. Na hranicích jsme měli přednost před frontou aut, až na frontu na razítko žádné čekání. Bus stál 65 TL.

Ankara, letadlo do Diyarbakiru

Zpět

Autobusy směr Diyarbakir moc nejezdí (Z Dohuku jednou týdně), v cestovce v Dohuku  nám ale nabízeli Ankaru, Istanbul a Gaziantep.

Při zpáteční cestě je problém čekání a prohlídka na hranicích. Je potřeba se vyhnout taxikářům, co mají kartel a jsou domluveni s tureckými celníky. Pokud se jeden nechá ukecat, platí za pár kilometrů taxíkem 20 TL. Výhodou je o fous rychlejší odbavení, protože celníci taxikářům nekontrolují auta (a ti vesele pašují kartony cigáret).

Dohuk minibus na výpadovku na Zakho (Mafrak Mosul-Zakho): 500 IRD. Minibusy vyjíždí zpod mostu kousek od bazaru.

Taxi Dohuk → Zakho: 5000 IRD

Minibus Zakho → Hraniční přechod Ibrahim Khalil: 500 IRD. Minibus stál v centru, kousek od místa, kde nás vyhodil taxikář. Bacha na to, že bus jede okolo hraničního přechodu dále až do blízké vesnice.

Hraniční přechod: taxikáři a celníci nás samozřejmě lakovali, že jinak, než taxíkem se jet nedá. Vymluvili jsme se, že nemáme peníze a že chceme jít pěšky. Kurdský celník dal razítko do pasu a se slovy “If there is a problem on Turkish side, it is your problem” nás propustil. Po cestě nás zastavilo pár vojáků a podívali se na výstupní razítko. Na hraničním mostě dělají Turci zevrubnou prohlídku aut (rozebírali dveře apod.), nám nakoukli do batohu a poslali nás dál. U další budky nám celník zastavil dědu v dodávce a řekl, ať jedeme s ním. Po zkontrolování pasu u další budky jsme se dostali do fronty na další prohlídku zavazadel. Taxikářský kartel je prohlížen rychleji (resp. je přihmouřeno oko), ti, co mají vlastní auto, si počkají.

K prohlídce jsme se dostali asi po hodině a půl. Během čekání bylo zábavné pozorovat, jak se osádky vozů před námi připravují na kontrolu – balili kartony cigaret do černých pytlů, schovávali do motoru, lepili na podvozek a různě vymýšleli. Celníci šli nekompromisně po všem, zavazadla do röentgenu, otevřít, rozebrat, rozbalit, podvozek auta zkontrolovali zrcátkem na tyčce. Něco zabavili snad všem.

Povolené množství je 2 lahve alkoholu a 2 kartony cigaret na osobu. Vzhledem k brutálním daním v Turecku je pašování velmi výnosný kšeft.

Našemu dědovi-řidiči jsme nabídli, že jeho kontraband schováme do našich batohů. Zachránili jsme mu tak několik kartónů cigaret a asi dvě kila čaje. Stejně pak naříkal, že mu celníci sebrali berenč (rýži), mazut (???) a nějaký další pytel. Odvezl nás šťasten až do Silopi.

Ze Silopi dolmuš do Idílu (3 TL), Midyat (7TL), Hasankeyf (11 TL?).

Těsně před přistáním v Istanbulu, foto ©  Pavel

Globalizační dort schopný vyvolat glykemický záchvat. A kafe z neekologického kelímku (proč to nedávají defaultně do hrníčků, sakra)?

Snídaně v Suleimani: kuřecí vývar s cizrnou, k tomu jakési bulky. Dochucovadlo – pálivá paprika a citronka.

Chrám a hrobka Šecha Adího.

O Jezídech už psali chytřejší lidé, než já (např. Karel May v Divokým Kurdistánem, haha), takže ve zkratce: je to podivná a prastará sekta, která ve svém učení zahrnuje prvky islámu, křesťanství, hinduismu a dalších. Údajně přišli až z Indie. Dodržují poněkud podivné zvyky a tabu. Kupříkladu nesmí nosit modré oblečení; neříkají slova, která obsahují určité hlásky nebo třeba nejedí salát. K Jezídskému náboženství nelze “konvertovat”, člověk se musí narodit Jezídem. Manželství s ne-jezídy je zakázáno. Jezídi nezabíjí černé hady, protože věří, že právě černý had ucpal díru v Noemově arše.

Křest jezíďat

Jezídi věří v Boha. Věří také v anděla Tawsi Melek v podobě páva, který byl z nebe vyslán Bohem na Zemi, aby dohlížel na chod dění. Jedno ze jmen Tawsi Melek-a je ovšem Šajtán. Z toho pochází spousta nedorozumění, které v průběhu věků Jezídi měli – křesťané i muslimové je označují za přívržence pekla a několikrát na ně pořádali pogromy. V Lališi je údajně sklep, ve kterém jsou dodnes ohořelá torza těch, které tam upálila muslimská bojůvka. V roce 2007 se kvůli ukamenování dívky, která chtěla údajně konvertovat k Islámu, rozhořel konflikt, který si vyžádal skoro osm set mrtvých.

Jezídská žena v tradičním oděvu.

Na “návsi” Lališe roste strom, který má údajně tisíc let. Poseděli jsme, vyfotili jezíďata a navštívili hrob reformátora jezídské víry, Šejcha Adího. Ten se nachází v nejsvatějším jezídském chrámu, do kterého se bezpodmínečně musí bosky a nesmí se šlapat na prahy (jezídi práh a futra před vstupem líbají). Chrámem nás provedl zamlklý chlapík, který, jak jsme se později dozvěděli, je něco jako mnich. Nesmí se ženit a v podstatě celý život tráví v Lališi. Hrobka Adího je zdobená barevnými šátky a kdo na šátku udělá uzel, splní se mu přání. Pak nám byly ukázány jeskyně, ve kterých se skladuje olivový olej na svícení.

Když už jsme se sbírali k odchodu, odhytil nás anglicky mluvící kurdský fotograf, který nás provedl celou vsí ještě jednou. Prý učí na půlúvazek a zbytek dne píše do Lalish Weekly. Vysvětlil nám spoustu věcí okolo chodu vesnice a jeho víry, překvapením pro nás bylo to, že v ní na noc zůstává jen pár lidí, všichni bydlí v okolních městech a obcích a dojíždí. V domech se ubytovávají poutníci při největším jezídském svátku, kdy celou ves zaplní až 30 000 lidí.

Pak s námi udělal rozhovor (resp. nás přezkoušel, jestli si pamatujeme všechno, co řekl , vyfotil si nás (tady se postavte a dělejte, že si něco vykládáte) a byl by nám vykládal až do večera, kdybychom se s velkými díky nerozloučili.

Jídlo se v Lališi koupit nedá, ale prý kdybychom přišli na oběd, někdo nás určitě pozve. Přespat by také asi nebyl problém, ať už ve vlastním spacáku v nějakém z prázdných domů, nebo po domluvě v konferenční místnosti.

Zpět do Dohuku jsme opět stopovali, bylo to zadarmo. Řidič měl na zrcátku pověšené dva symboly Kurdistánu: Sponge Boba a Mustafu Barzaniho. Poněkud nás vyděsil, když nás vezl nejzapadlejšími uličkami, ale nakonec nám zastavil kousek od Bázáru a hotelu, kde jsme spali.

Věžička jezídského chrámu. Koule nahoře symbolizuje slunce, kužel jsou sluneční paprsky, pod nimi je země a osmihran znamená osm světových stran.

Odkazy:

Dokument České televize o jezídském náboženství