Diarbakir
Každý Kurd se pochlubí, že Diyarbakir bude hlavním městem Velkého Kurdistánu (tzn. kus Turecka, Sýrie, Íránu a Iráku). Přeji jim hodně štěstí při anexi. Několik dní předtím, než jsme se vrátili z Iráku, zde zastřelili tureckého policajta. Na každé turecké televizní stanici tak zhruba v dvacetiminutových intervalech ukazovali plačící matku zabitého, zněla rázná prohlášení politiků, do toho hrála smutná hudba. Kurdům pak fízlové zpestřovali život prohlídkami autobusů, zvýšeným policejním dohledem a všeobecnou buzerací. Ale myslím, že už jsou zvyklí.
Centrem města se poflakuje množství turistů, protože je celkem co vidět. Ulice jsou plné obchůdků, restaurací a jiných pastí na turisty. Když jsme večeřeli, majitel restaurace v centru města se staral, abychom dostali to nejlepší, po večeři čaj s hřebíčkem, vlhčené ubrousky a nakonec nám úslužně nabídl a připálil cigarety. Zkrátka jsme se měli jako lordi.
Bydleli jsme v hotelu, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl. Jeho specifikum bylo, že pokoje měly okna do atria, takže tam pěkně stál vzduch a dlouho do noci byli slyšet konverzující Kurdi, Azerbajdžánci a řvoucí děti.
Mešita + palác
Dookola centra se táhnou vysoké hradby, na které se dá s trochou úsilí vylézt a prohlédnout si uličky z jiné perspektivy, navíc u prohlídky neotravují děti, které prosí “coins coins mister” nebo hážou kamení. Celkový obvod je 5.5 km, na několika místech jsou hradby přerušeny, někde se musí lézt různými dírami ve zdi. Celé je to velmi dobrodružné. Spadnout dolů bych opravdu necthěl.
Mešity v centru je těžké neminout, potom je pro turisty přichystána karavánseráj s cetkami. Tři kostely jsou dobře schované v zapadlých uličkách, naštěstí je cesta vyznačena šipkami.
Kurdský Karel Gott a oběd
Hasankeyf
Protože jsme měli jeden den navíc, rozhodli jsme se na zpáteční cestě z Iráku navštívit toto prastaré město na břehu řeky Tigris. Za čtyři tisíce let osídlení tu vzniklo plno památek. Na březích řeky jsou ve skále vydlabány desítky jeskyň, které jsou v současnosti využívány jako stáje pro krávy a kurníky. Nad řekou stojí zbytky starého mostu z jedenáctého století. Hlavní atrakcí jsou zbytky Citadely – ruiny domků, paláce, starý hřbitov a tak dále. Platí se nějaký malý poplatek za vstup, turci si u vchodu postavili sofistikované elektrické turnikety, celý proces vstupu zaměstnává tak osm lidí.
Celé město je mimochodem ohroženo zatopením, které v budoucnu možná přinese stavba přehrady Ilisu. Místní Kurdi to samozřejmě považují za další z tureckých naschválů.
Hasankeyf, hřbitov na citadele
Ve městě jsou toliko dva hotely, jeden drahý a druhý ještě dražší, protože sem jezdí plno bílých sáhibů. Kdo chce ušetřit (jako my), může spát v altáncích několika restaurací na břehu Tigridu. Stačí koupit večeři a zeptat se, i když myslím, že i bez ptaní by to šlo. My spokojeně pospávali, když v tom asi kolem jedenácté večer přijeli k řece kurdi, začali kalit, hrát na kytaru a zpívat tklivé písně. Nás si ani nevšimli, tak jsme spali dál, dokud nás nevzbudila zima (ukrutná).
Během prohlídky města nám batohy pohlídali v čajovně (po prohlédnutí, jestli v nich není bomba). Snídaně se dá koupit v krámcích a pekárně po cestě na citadelu.
Hasankeyf, most přes Tigris
, vyfotil si nás (tady se postavte a dělejte, že si něco vykládáte) a byl by nám vykládal až do večera, kdybychom se s velkými díky nerozloučili.
Co poslouchám
Google+
Moje fotky