ruiny / výlety / foto / jiné kecy / W.I.P.
May 15th, 2012

Kurdistán 2011 / Diyarbakir, Hasankeyf

Diarbakir

Každý Kurd se pochlubí, že Diyarbakir bude hlavním městem Velkého Kurdistánu (tzn. kus Turecka, Sýrie, Íránu a Iráku). Přeji jim hodně štěstí při anexi. Několik dní předtím, než jsme se vrátili z Iráku, zde zastřelili tureckého policajta. Na každé turecké televizní stanici tak zhruba v dvacetiminutových intervalech ukazovali plačící matku zabitého, zněla rázná prohlášení politiků, do toho hrála smutná hudba. Kurdům pak fízlové zpestřovali život prohlídkami autobusů, zvýšeným policejním dohledem a všeobecnou buzerací. Ale myslím, že už jsou zvyklí.

Centrem města se poflakuje množství turistů, protože je celkem co vidět. Ulice jsou plné obchůdků, restaurací a jiných pastí na turisty. Když jsme večeřeli, majitel restaurace v centru města se staral, abychom dostali to nejlepší, po večeři čaj s hřebíčkem, vlhčené ubrousky a nakonec nám úslužně nabídl a připálil cigarety. Zkrátka jsme se měli jako lordi.

Bydleli jsme v hotelu, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl. Jeho specifikum bylo, že pokoje měly okna do atria, takže tam pěkně stál vzduch a dlouho do noci byli slyšet konverzující Kurdi, Azerbajdžánci a řvoucí děti.

L1002880

Mešita + palác

Dookola centra se táhnou vysoké hradby, na které se dá s trochou úsilí vylézt a prohlédnout si uličky z jiné perspektivy, navíc u prohlídky neotravují děti, které prosí “coins coins mister” nebo hážou kamení. Celkový obvod je 5.5 km, na několika místech jsou hradby přerušeny, někde se musí lézt různými dírami ve zdi. Celé je to velmi dobrodružné. Spadnout dolů bych opravdu necthěl.

L1002881.jpg

Mešity v centru je těžké neminout, potom je pro turisty přichystána karavánseráj s cetkami. Tři kostely jsou dobře schované v zapadlých uličkách, naštěstí je cesta vyznačena šipkami.

Kurdský Karel Gott a oběd

Hasankeyf

Protože jsme měli jeden den navíc, rozhodli jsme se na zpáteční cestě z Iráku navštívit toto prastaré město na břehu řeky Tigris. Za čtyři tisíce let osídlení tu vzniklo plno památek. Na březích řeky jsou ve skále vydlabány desítky jeskyň, které jsou v současnosti využívány jako stáje pro krávy a kurníky. Nad řekou stojí zbytky starého mostu z jedenáctého století. Hlavní atrakcí jsou zbytky Citadely – ruiny domků, paláce, starý hřbitov a tak dále. Platí se nějaký malý poplatek za vstup, turci si u vchodu postavili sofistikované elektrické turnikety, celý proces vstupu zaměstnává tak osm lidí.

Celé město je mimochodem ohroženo zatopením, které v budoucnu možná přinese stavba přehrady Ilisu. Místní Kurdi to samozřejmě považují za další z tureckých naschválů.

Cemetery, Hasankeyf

Hasankeyf, hřbitov na citadele

Ve městě jsou toliko dva hotely,  jeden drahý a druhý ještě dražší, protože sem jezdí plno bílých sáhibů. Kdo chce ušetřit (jako my), může spát v altáncích několika restaurací na břehu Tigridu. Stačí koupit večeři a zeptat se, i když myslím, že i bez ptaní by to šlo. My spokojeně pospávali, když v tom asi kolem jedenácté večer přijeli k řece kurdi, začali kalit, hrát na kytaru a zpívat tklivé písně. Nás si ani nevšimli, tak jsme spali dál, dokud nás nevzbudila zima (ukrutná).

Během prohlídky města nám batohy pohlídali v čajovně (po prohlédnutí, jestli v nich není bomba). Snídaně se dá koupit v krámcích a pekárně po cestě na citadelu.

The Old Tigris Bridge, Hasankeyf

Hasankeyf, most přes Tigris

 

January 19th, 2012

Kurdistán — Doprava tam a zpět

Víza do Iráku

Kurdistán dává zdarma a bez remcání na hraničním přechodu kelímek s čajem a vízum. Do deseti dnů je potřeba se přihlásit na “Directorate of residency”. Nebo odcestovat. Razítko je teoreticky platné pouze pro území celého Kurdistánu, ale pokud by měl někdo potřebu cestovat třeba do Basry nebo Baghdádu, budou mu pravděpodobně  jedinou překážkou pouze udivené pohledy vojáků na checkpointu. (a někde uprostřed Iráku ho některý zmatený voják zatkne za neplatné razítko)


Kýčovitá fontánka u hraničního přechodu Ibrahim Khalil, Irák. foto ©  Pavel

Tam

Letěli jsme z Vídně do Diyarbakiru, odtud jezdí autobus společnosti Cizre Nuh přes Mosul, Erbíl a Kirkuk až do Suleimani. My jsme vystoupili v Dohuku. Autobus byl luxusní, klimatizace, voda, čaj. Občas zastávka na občerstvení. Na hranicích jsme měli přednost před frontou aut, až na frontu na razítko žádné čekání. Bus stál 65 TL.

L1002310.jpg

Ankara, letadlo do Diyarbakiru

Zpět

Autobusy směr Diyarbakir moc nejezdí (Z Dohuku jednou týdně), v cestovce v Dohuku  nám ale nabízeli Ankaru, Istanbul a Gaziantep.

Při zpáteční cestě je problém čekání a prohlídka na hranicích. Je potřeba se vyhnout taxikářům, co mají kartel a jsou domluveni s tureckými celníky. Pokud se jeden nechá ukecat, platí za pár kilometrů taxíkem 20 TL. Výhodou je o fous rychlejší odbavení, protože celníci taxikářům nekontrolují auta (a ti vesele pašují kartony cigáret).

Dohuk minibus na výpadovku na Zakho (Mafrak Mosul-Zakho): 500 IRD. Minibusy vyjíždí zpod mostu kousek od bazaru.

Taxi Dohuk → Zakho: 5000 IRD

Minibus Zakho → Hraniční přechod Ibrahim Khalil: 500 IRD. Minibus stál v centru, kousek od místa, kde nás vyhodil taxikář. Bacha na to, že bus jede okolo hraničního přechodu dále až do blízké vesnice.

Hraniční přechod: taxikáři a celníci nás samozřejmě lakovali, že jinak, než taxíkem se jet nedá. Vymluvili jsme se, že nemáme peníze a že chceme jít pěšky. Kurdský celník dal razítko do pasu a se slovy “If there is a problem on Turkish side, it is your problem” nás propustil. Po cestě nás zastavilo pár vojáků a podívali se na výstupní razítko. Na hraničním mostě dělají Turci zevrubnou prohlídku aut (rozebírali dveře apod.), nám nakoukli do batohu a poslali nás dál. U další budky nám celník zastavil dědu v dodávce a řekl, ať jedeme s ním. Po zkontrolování pasu u další budky jsme se dostali do fronty na další prohlídku zavazadel. Taxikářský kartel je prohlížen rychleji (resp. je přihmouřeno oko), ti, co mají vlastní auto, si počkají.

K prohlídce jsme se dostali asi po hodině a půl. Během čekání bylo zábavné pozorovat, jak se osádky vozů před námi připravují na kontrolu – balili kartony cigaret do černých pytlů, schovávali do motoru, lepili na podvozek a různě vymýšleli. Celníci šli nekompromisně po všem, zavazadla do röentgenu, otevřít, rozebrat, rozbalit, podvozek auta zkontrolovali zrcátkem na tyčce. Něco zabavili snad všem.

Povolené množství je 2 lahve alkoholu a 2 kartony cigaret na osobu. Vzhledem k brutálním daním v Turecku je pašování velmi výnosný kšeft.

Našemu dědovi-řidiči jsme nabídli, že jeho kontraband schováme do našich batohů. Zachránili jsme mu tak několik kartónů cigaret a asi dvě kila čaje. Stejně pak naříkal, že mu celníci sebrali berenč (rýži), mazut (???) a nějaký další pytel. Odvezl nás šťasten až do Silopi.

Ze Silopi dolmuš do Idílu (3 TL), Midyat (7TL), Hasankeyf (11 TL?).

Těsně před přistáním v Istanbulu, foto ©  Pavel

January 13th, 2012

Co jsme jedli #2: Snídaně v Kurdistánu

Snídaně v Kurdistánu

Snídaně v Suleimani: kuřecí vývar s cizrnou, k tomu jakési bulky. Dochucovadlo – pálivá paprika a citronka.

January 12th, 2012

Kurdistán 2011 / Lališ

Lališ, posvátná vesnice sekty Jezídů, byla asi nejlepším zážitkem naší cesty. Zejména proto, že jsme se nenechali nachytat taxikáři lačnými po dolarech zápaďáků. Běžná taxa je nějakých 40 dolarů za odvoz do Lališe, tam si taxikář sedne na čaj a pak za hodinu odveze turisty zpátky do Dohuku. My jsme ovšem na taxikářském nádraží lišácky tvrdili, že jedeme do Šekhanu. Strejc se sice divil, co tam jedeme dělat, ale vzal nás do auta za rozumné peníze. Cca 2km před Šekhanem je rozcestí, doleva Lališ, doprava Šekhan. A tam jsme řidiči oznámili, že vystupujeme a dál jsme stopovali. Stačilo deset minut počkat a už nás vezli děda s bábou na korbě pickupu, pak nějaká rodinka a ani ne za půl hodiny jsme stáli na odbočce do údolí, kde se vesnice nachází. Okolní hory jsou podminované, cestou do vsi (asi 10-15 min. chůze od hlavní silnice) jsme shlédli naučné tabulky “co dělat, když uvidíte plastovou krabičku s drátkem aneb nepořádejte piknik na místech, kde je podezřele mnoho kostí”.

Lalish, Iraq - Kurdistan region

Chrám a hrobka Šecha Adího.

O Jezídech už psali chytřejší lidé, než já (např. Karel May v Divokým Kurdistánem, haha), takže ve zkratce: je to podivná a prastará sekta, která ve svém učení zahrnuje prvky islámu, křesťanství, hinduismu a dalších. Údajně přišli až z Indie. Dodržují poněkud podivné zvyky a tabu. Kupříkladu nesmí nosit modré oblečení; neříkají slova, která obsahují určité hlásky nebo třeba nejedí salát. K Jezídskému náboženství nelze “konvertovat”, člověk se musí narodit Jezídem. Manželství s ne-jezídy je zakázáno. Jezídi nezabíjí černé hady, protože věří, že právě černý had ucpal díru v Noemově arše.

Baptism of Yezidis, Lalish, Iraq - Kurdistan region

Křest jezíďat

Jezídi věří v Boha. Věří také v anděla Tawsi Melek v podobě páva, který byl z nebe vyslán Bohem na Zemi, aby dohlížel na chod dění. Jedno ze jmen Tawsi Melek-a je ovšem Šajtán. Z toho pochází spousta nedorozumění, které v průběhu věků Jezídi měli – křesťané i muslimové je označují za přívržence pekla a několikrát na ně pořádali pogromy. V Lališi je údajně sklep, ve kterém jsou dodnes ohořelá torza těch, které tam upálila muslimská bojůvka. V roce 2007 se kvůli ukamenování dívky, která chtěla údajně konvertovat k Islámu, rozhořel konflikt, který si vyžádal skoro osm set mrtvých.

Yezidi woman, Lalish, Iraq - Kurdistan region

Jezídská žena v tradičním oděvu.

Na “návsi” Lališe roste strom, který má údajně tisíc let. Poseděli jsme, vyfotili jezíďata a navštívili hrob reformátora jezídské víry, Šejcha Adího. Ten se nachází v nejsvatějším jezídském chrámu, do kterého se bezpodmínečně musí bosky a nesmí se šlapat na prahy (jezídi práh a futra před vstupem líbají). Chrámem nás provedl zamlklý chlapík, který, jak jsme se později dozvěděli, je něco jako mnich. Nesmí se ženit a v podstatě celý život tráví v Lališi. Hrobka Adího je zdobená barevnými šátky a kdo na šátku udělá uzel, splní se mu přání. Pak nám byly ukázány jeskyně, ve kterých se skladuje olivový olej na svícení.

Když už jsme se sbírali k odchodu, odhytil nás anglicky mluvící kurdský fotograf, který nás provedl celou vsí ještě jednou. Prý učí na půlúvazek a zbytek dne píše do Lalish Weekly. Vysvětlil nám spoustu věcí okolo chodu vesnice a jeho víry, překvapením pro nás bylo to, že v ní na noc zůstává jen pár lidí, všichni bydlí v okolních městech a obcích a dojíždí. V domech se ubytovávají poutníci při největším jezídském svátku, kdy celou ves zaplní až 30 000 lidí.

Pak s námi udělal rozhovor (resp. nás přezkoušel, jestli si pamatujeme všechno, co řekl :) , vyfotil si nás (tady se postavte a dělejte, že si něco vykládáte) a byl by nám vykládal až do večera, kdybychom se s velkými díky nerozloučili.

Jídlo se v Lališi koupit nedá, ale prý kdybychom přišli na oběd, někdo nás určitě pozve. Přespat by také asi nebyl problém, ať už ve vlastním spacáku v nějakém z prázdných domů, nebo po domluvě v konferenční místnosti.

Zpět do Dohuku jsme opět stopovali, bylo to zadarmo. Řidič měl na zrcátku pověšené dva symboly Kurdistánu: Sponge Boba a Mustafu Barzaniho. Poněkud nás vyděsil, když nás vezl nejzapadlejšími uličkami, ale nakonec nám zastavil kousek od Bázáru a hotelu, kde jsme spali.

Lalish, Iraq - Kurdistan region

Věžička jezídského chrámu. Koule nahoře symbolizuje slunce, kužel jsou sluneční paprsky, pod nimi je země a osmihran znamená osm světových stran.

Odkazy:

Dokument České televize o jezídském náboženství

December 7th, 2011

Kurdistán 2011: Dohuk/Duhok

Soundtrack: Muslimgauze – Armsbazaar

Dohuk je díky své poloze logicky první i poslední zastávka v Kurdistánu. My jsme přijeli z Turecka autobusem, který nás vyhodil na výpadovce někde na okraji města. Gruzínský kurd, se kterým jsme se seznámili cestou, najde taxíka za rozumné peníze a jedeme se do centra města ubytovat.

Bazaar of Dohuk, Iraq, Kurdistan region

Bazár, Dohuk

Ubytování

Hotel Parleman na Kawa Rd. u Panorama Center, není co řešit. Hned u vchodu do bazáru, růžová budova, nenápadný vstup. Vedle spousta jídelen a bufetů, k taxikářským vydřiduchům pět minut chůze, na autobusák deset minut.

Gruzínec, se kterým jsme přijeli z Turecka, hned začal smlouvat, takže máme cenu za 10kD/os v třílůžkovém pokoji. Při naší druhé návštěvě Dohuku jsme recepčnímu dali na vědomí, že víc než minule platit nebudeme a neměl s tím problém. Na pokoji lednice, TV se satelitem (ale PRESSTV trochu blbla), klimatizace (pouští ji recepční a občas zapomene), sprcha s hajzlem. Luxus.

Recepčního jsme jednou vyrušili při modlitbě. Dal si kobereček přímo před naše dveře a my zrovna vycházeli ven. Kouzlo tak bylo zrušeno, je potřeba se pomodlit znovu.

Z gruzínského Kurda se vyklubal jezíd komunista, obdivoval sovětský svaz a panslovanskou pospolitost. Nějak nechtěl rozumět tomu, že v československu moc rusy po 1968 nemají v lásce. Ale na to, jak uboze umím rusky, jsem si pokecal celkem dobře.

Jídlo

U hotelu Parlemán mají v bufáči faláfel + polívku + vodu za 1000 IRD.

Na ulici před bazárem jsme si oblíbil restorán Omara s “manažerem”  který odháněl od stolu štamgasty, když viděl přicházet bílé sáhiby. Bohužel jako jediný z personálu uměl anglicky, takže pokud nebyl v práci, byla domluva těžká. Nakonec jsme vyfasovali slovníček, abychom věděli, co si objednat.

Naproti Omarovi pod ujetou reklamou na coca-colu je další restaurace, bohužel celkem drahá. Ale vzali nás do kuchyně a jídla dali strašně moc.

L1002719.jpg
V kuchyni

Chlast

Obchody jsou v křesťanské čtvrti v ulici Nohadra na západ od bazáru. Pořád po hlavní, přes most, pak odbočit doleva. Mají tam i nějaké hospody, ale dali jsme přednost somráckému popíjení venku. Jednoho dne jsme dokonce museli vzít zavděk kanálem, který se vine městem, protože a) byl tam stín b) nechtěli jsme moc budit pozornost.

Výběr chlastu velikánský, zakoupil jsem domů osmnáctiletou Glenfidditch za pár kaček (45 USD).

Co vidět

Bazár

Naprosto obrovský, zastřešený, s širokým výběrem zboží zejména od soudruhů z ČLR (holící strojek PHILEPS apod.).

Zajímavých je pár obchodů s vojenským materiálem. Různé uniformy, rukavice, brýle, nože, svítilny. Ale i optika na zbraně a laserové zaměřovače nebo neprůstřelné vesty. Koupil jsem tam velmi výhodně kalhoty od firmy 5.11. Cena u nás zhruba patnáct stovek, od Kurda za pět set.

L1002615.jpg
Obchod se zeleninou na Bazáru

Dohuk Dam

Kde je voda, tam jsou Kurdi. Na masivní těleso přehrady jsou všichni právem hrdi a tak je na něm namalovaná obrovská vlajka Kurdistánu. Oproti běžným zvyklostem nevytéká voda z přehrady přimo pod hrází, ale je trubkami jaksi vedena o kus dál, kde vytéká do kanálu, který se vine celým městem. V plánu zřejmě bylo, aby kanál fungoval jako rekreační oblast s lavičkami a altánky, ale protože průtok vody není nikterak velký, voda víceméně stojí a zasmrádá, což je i na Kurdy moc.

Pod valem hráze je ale velký areál s hotelem, jídlem, několika řvoucími atrakcemi a celé je to u obyvatelstva velmi oblíbeno.  My jsme se jako světaznalí cestovatelé nenechali zlákat těmito světskými radovánkami a vylezli jsme na hráz, abychom se kochali pohledem na vodní masu.

Dohuk dam area, Dohuk, Iraq - Kurdistan
Areál Dohuk dam, na obloze kouř z požáru ve městě.

Druhý den jsme přehradu využili k okoupání se, voda byla příjemně teplá, nikde nikdo. Idylku zkazil zákeřný bodavý hmyz, který na nás po chvilce začal nalétávat.

Cradle of Civilization

Kousek před přehradou mají pěknou naučnou stezku, která vám vysvětlí, odkud pochází civilizace. Za vstup se platí nějaké směšné vstupné, dostali jsme leták s mapkou a šlapali do kopce. Protože zastáváme moudrý názor, že poučení by mělo být i zábava, nakoupili jsme před výletem do batohu pár piv.

Podél stezky jsou jakési ruiny údajně pradávných zoroastrijských chrámů, jeskyně a potok, který napájí oblíbený umělý vodopád.

Jak jsme stoupali do kopce, známek civilizace, neboli odpadků a prázdných plastových láhví ubývalo, až jsme se nakonec usadili na paloučku s krásným výhledem na přehradu, okolní hory i město. I otevřeli jsme láhve s kvašeným mokem a za západu slunce rozjímali nad krásami, které nabízela okolní krajina.

Večer postoupil, my jsme dopili a odebrali se zpět. Vrátnice byla zamčená, ale nebyl problém přelézt symbolický plůtek vedle.

Dream City

Převelice zábavný areál lunaparkového typu na západě města, cca 1.5 km od bazáru. Za vstup se platí 1500 IRD. Taková Matějská bez jauneráků.

Za vyzkoušení stojí Kyvadlo (pasažéři se připoutají a celé to rotuje a kýve se vysokou rychlostí) a Motokáry (smyky a smrad spálené gumy).

Nejzajímavější atrakce Burdž (věž – několik vteřin volného pádu) ovšem nefungovala, nad důvody a technickým stavem zábavních strojů raději nepřemýšlel jsem.

V domku s videohrami byl pěkný pohled na Kurďata tancující na japonské herní podložce v rytmu Bacha v breakcore úpravě.

Mazi Mall

Mazi je firma asi nějakého pana továrníka Maziho, na její produkty narazíte všude. V Dohuku stojí vedle lunaparku prodejna velikosti našeho běžného hypermarketu, ovšem prodává západní produkty (!) a platí se v dolarech (!!!). Něco jako Tuzex.

Church of St. Ith Llaha

L1002684.jpg
Velice hlídaný kostel

Po pravé straně cestou k Dream City. U vchodu dva vojáci s takticky vytuněným Kalašnikovem. Prohlédli nám batohy, chtěli vidět pas a zeptali se několik otázek. Uvnitř kostela byla zrovna bohoslužba, připadal jsem si mezi těmi různě se křižujícími jako debil.

Doprava

Z uličky taxikářů (Cinema st.) odjíždí nafari do všech měst. Na spolucestovatele se dá počkat v klimatizované kanceláři s TV a čajem.

SZ od taxikářů je nádraží pro minibusy, které jezdí různě po městě. Užitečné zejména při odjezdu směr Turecko. (Minibus na výpadovku Mafrak Mosul-Zakho, 500 IRD, potom nafari)

November 15th, 2011

Kurdistán 2011 : Gali Ali Bek, Barzan, Sulav

Soundtrack: Muslimgauze – Ganges Swimmer

dva špinavci krásnější vodopádu — autostop v Kurdistánu — i v Iráku je zima

Gali Ali Bek

Gali Ali Bek waterfall

 

 

Z Erbílu jsme minibusem odjeli k vodopádu Gali Ali Bek. Cesta trvala zhruba dvě hodiny. Hned po příjezdu nás oslovil majitel bufetu, nabídl čaj, vodu a pokec. Využili jsme toho a poprosili ho o uschování batohů, které nejdříve zkušeně prohlédl, jestli tam nemáme bombu.

Pro Kurdy je vodopád velká atrakce. V jezírku pod ním jezdí lodičky, voda z něj vytéká přes “vodní bar”, což je stan, ve kterém jsou plastové stolky a židle. Kurdi tančí svůj tradiční housenkový tanec a polévají se vodou. Protože jeden vodopád je málo, je k vidění ještě několik vodopádů umělých.

Kurdish boys dancing in the water stream of the Gali Ali Bek waterfallNa kurdské pařbě II.

Náš příjezd ovšem krásy vodopádu zcela překonal. Neudělali jsme deset kroků, aby si někdo nechtěl udělat fotku těch divných bílých mužů, jeden dokonce s dlouhými vlasy. Když nás focení přestalo bavit, ukryli jsme se stranou.

Drobná odbočka: u kurdů a arabů není zvykem, aby žena jedla společně s cizími muži. Proto jsou ve všech restauracích a jídelnách zvláštní oddělení, která jsou vyhrazená ženám a dětem. Někde mají dokonce salónky “for family”, kam se vleze celá rodina.

No a poblíž takových salónků (takové miniaturní stany), ale poněkud stranou, jsme se posadili. Samozřejmě si nás po čase všimla první obědvající skupinka arabů z Kirkúku a proběhl tradiční výslech. Velmi se bavili tím, že nechceme na jih, protože tam je nebezpečno a nejakčnější hoch nám představil svou rodinu jako “i terorist, my brother terorist and this baby terorist”. Za odměnu jsme dostali nějaké to jídlo.

Kurdish man at the Gali Ali Bek waterfall basinKurdský strejda u vodopádu

Když bylo načase se pohnout, začali jsme stopovat směr Rawanduz. Moc štěstí jsme neměli, protože auta byla většinou plná. Nakonec nás vzal novým autem Kurd s perfektní angličtinou, prý dělá security pro britskou společnost. Cestou krásné údolí, řeka…

Rawanduz

Snažili jsme se najít nějakou garáž s autobusem, ale ani náš řidič se nedoptal. Stopujeme tedy u checkpointu. Do deseti minut od našeho příjezdu přichází anglicky mluvící kurd a dává nám nabídku: za 200 USD do Barzánu. Nabídku jsme oslyšeli a dostalo se nám tradiční výhružky, že nám nikdo nezastaví a v noci že nás někdo zařízne. Nebojíme se a zachvilku (asi po dvou minutách) nám staví dva velmirychlemluvící chlapi, kteří nás za nějaké drobné vezmou do Barzánu. Po cestě obdivujeme hory, údolí, řeka. Parádní výhledy. Taky nám ukazují směrem k jeskyním, kde se schovával velký Mustafa Barzani. Schovával se v každé jeskyni, mám ten pocit. Před Barzánem řidič potká kámoše, tak se na těch úzkých cestách nad roklí účastníme závodů.

Barzán

Rodné místo Mustafy B. a současného prezidenta Kurdistánu. Nicméně tu nic není. Jsou slyšet hlídkující turecké stíhačky. Mezitím se ve vesnici zorganizuje akce “pojďme vytřískat něco z turistů” a zase máme k dispozici odvoz za nemuslimské peníze. Po zhodnocení všech možností jdeme na stopa a vezme se zadarmo do Šeladze.

Šeladze

Celým městem se táhne rozkopaný kus silnice, ve kterém se motají krávy, děti a auta. Bereme auto do Sulavu za 5kD.

Sulav

Tea/hookah room, Sulav, KurdistanČajovna

Oblíbené  kurdské výletní místo, protože tam mají…chvíle napětí… Umělé vodopády a kýčovitou výzdobu. A je tam v noci celkem zima. Dokonce taková, že jsme seděli s lahváčem v mikinách. Velice osvěžující.

Celá atrakce se skládá z potoku protékajícího údolím. V údolí je spousta čajoven, restaurací a stánků se suvenýry. Samozřejmě plno vodních barů.

Je zde také největší koncentrace anglicky hovořících obyvatel na metr čtvereční. Během hodiny jsme anglicky mluvili s více lidmi, než za uplynulých několik dní v Iráku.

Problém byl s ubytováním. Jediný Sulav motel deluxe u cesty s malým pokojem a koupelnou v něčem, co vypadalo jako kotelna. Pokoj za 40kD, pak blahosklonně slevil na 35kD. Šli jsme tedy hledat jinam. Hoch od stánku nás poslal, ať jdeme stále po chodníku do kopce. Došli jsme do lesa a tam nás odchytla mládež, že dál už nic není. Po nějaké době dohadování a hledání jsme náš vysněný hotel našli.

Unaveni a šťastni z nálezu jsme ani nesmlouvali. Byla to chyba — pokoj vypadal spíše jako cela z Abú Ghrajb, zamřížované okno a čtyry pryčny. Zámek také nefungoval úplně dokonale, takže uvězněn v pokoji musel jsem odemknout nářaďovým nožem. Majitel nás pak přesunul do jiné cely, ve které pro změnu nefungoval větrák. Prý už končí sezona, turisti nebudou a vše se bude opravovat.

Jíme v jedné z restaurací, kde kecáme s Kurdem, který pracoval v UK. Libuje si, že v Iráku má lepší práci, protože neplatí daně ani pojištění.

Chlast se prodává pouze v jednom krámku, který kupodivu neúčtuje žádnou horskou přirážku. Možná mají státní ceny — ale divil bych se, kdyby je dodržovali. Večer jsme tedy usedli s lahvemi Heinekena a flaštičkou Johnnie Walkera k další milionářské párty. O “hotel” se staral asi patnáctiletý chlapec, který k nám přisedl a svěřoval se, že chce tancovat a být jako Bruce Lee a hrát ve filmu. Vylévaje nám takto své srdce, otec na něj křikl a nedoceněný válečník musel jít vyvézt popelnice.

Ráno se vydáváme údolím až k prameni potoka, odtud okolo rozestavěných domů k silnici a dál stále do kopce, až dojdeme do sedla. Hory krásné, vedro je bohužel nekompromisní a cestou zpět myslím jen na to, jak si někde koupím láhev vody.

Unnamed peak near Sulav, KurdistanHory nad Sulavem

Lališ … nebo taky ne

Pokračovat chceme do jezídské vesnice Lališ. Bohužel jsme neodhadli cestu a stopujeme na silnici směrem na Atroš, po které nikdo nejezdí. Chytíme tedy stopa do blízké vsi Zawita a odtud jedeme taxíkem do Dohúku.

October 28th, 2011

Kurdistán 2011 : Erbil (Hawler)

Hlavní město Iráckého Kurdistánu. Kurdi říkají Hawler [auler], ostatní Erbíl.

SEO plug

Další část cestopisu z Kurdistánu.

Soundtrack: Muslimgauze: Minaret Above All Others

L1002522.jpg

Hlavní náměstí Erbílu

 

Ubytování

U bazáru při schodech, které vedou k hlavní bráně Citadely, je lowcost hotel, přišlo mi to jako dělnická ubytovna. Dá se spát v pokoji (klimatizace = trubka z díry ve stropu, fouká z ní studený vzduch, Tv, lednice)  nebo na terase. Hajzly a sprcha společné.

My jsme spali v hotelu užsifaktnevzpomenu, přes ulici od předešlého. Je schovaný v uličce bazáru. Na vrátnici seděl mladý pučmidrát, který chtěl peníze předem. Pokoj s LCD TV se satelitem a 780 programy, z toho dvě třetiny předčítání Koránu nebo live stream z Mekky. Arabsky neumím, ale mám pocit, že Korán recitovali i k teleshoppingu (bez ironie).

K vybavení patří i lednice, ve které se zázračně objevovala voda a nová klimatizace. Koupelna (teplá voda!) s hajzlem společná s vedlejším pokojem, ale čisté. Noc byla 35kD/os.

Jídlo

V parku je kopeček, na kopečku vodotrysk a restaurace. Mají amerikánský hamburger s hranolkama. Celkem chutné. (foodblogerská fota dodám, až mi Pavel poskytne své fotky). Od stolku se dají pozorovat kurdi pózující u fontány (hele mámo, tolik vody, to u nás v poušti spotřebujeme za rok).

Na bazáru měli chutný faláfel, za směšných 1000 D.

Jinak to byla klasická kebabová dieta, žádné gastronomické zážitky. Spíš gastroenteorologické, bo jsem měl sračku.

Chlast

V okolí bazáru jsme žádný nenašli, museli jsme pro svou denní dávku na západ, na airport road. Jde se okolo busty jakéhosi vousáče, Hawler governorate, fontánky přes uličku s doktory (cedule s nápisy BDSM, je to nějaký jejich doktorský titul :) . Obchod je zvenku vysvícený, vlaječky Efes. Nejde přehlédnout. Prodavač umí perfektně anglicky. Zájemcům hned chlast přelévají do lahví, které klamou obalem: vodku do láhve od vody, gin do láhve od energydrinku.

L1002504.jpgBazár

Co vidět

Citadela

Nepřehlédnutelná, stojí v centru města. Údajně se jedná o nejdéle osídlené místo na zemi (stejně jako Damašek, Jeruzalém… však víme). Kurdská vláda po válce vymyslela, že se citadela opraví a budou sem jezdit davy japonských turistů. Proto v roce 2007 z citadely vystěhovali nějakých 5000 lidí (zůstala pouze jedna famílie, aby se kontinuita osídlení nepřerušila). Na opravu ovšem jaksi nejsou peníze, a tak domy bývalých obyvatel chátrají. Což není na škodu, pokud jako já obdivujete města duchů.

L1002543.jpgCitadela

Dovnitř se dostane dvěma vchody, ten na jih, se sochou jakéhosi vousáče je hlavní, na severu vedlejší, ale zato se silnicí. Celé to hlídají vojáci, po šesté večer už dovnitř nikoho nepustí, žertovně mávaje kalašnikovem.

L1002555.jpgHlídač Citadely. Tenhle nás zastřelit nechtěl.

Uvnitř citadely je muzeum textilu, kde mají koberce a vyšívané čepičky 48 různých kurdských kmenů. Taky tam je poštovní schránka a prodají pohledy a známky. Lstivý prodavač ovšem započetl horskou přirážku: “this is 5000 dinars for goverment and 1000 dinars for museum!”.

Pohledy ovšem nedorazily. Neházeli jsme je totiž do schránky, ale dali jsme je do rukou nějakému kurdovi, co nám přišel otevřít. Muzeum bylo totiž zavřené. Možná si kurd myslel, že to je pošta pro něj. Kdo ví.

Při naší první návštěvě nás odchytly holky, co pracují v muzeu a byly nám průvodkyněmi. Trochu mluvily anglicky a ukázaly nám nejhonosnější budovy. Vyfotit se ovšem nechtěly.

My jsme ovšem chtěli vidět celý areál a tak jsme při západu slunce nenápadně zapadli do uliček a toulali se ruinami domků. Sice tam jsou pásky že vstup zakázán, ale nějak jsme je přehlédli :)

Poblíž hlavního vchodu je stánek se suvenýry pro turisty (nic moc), uprostřed citadely stojí mešita. Tu doporučuji navštívit, bydlí v ní anglicky mluvící súfijský imám, který rád pokecá a ukáže, co obnáší jeho zaměstnání.

V okně jedné z budov uvidíte českou vlajku. Společnost GEMA zde prováděla rekonstrukci a renovaci.  [1]

[1] http://www.gemaart.com/aktuality/428

Minaret park

L1002460.jpgLanovka nad parkem

Asi největší park, který jsem zatím viděl. Je rozdělen na tři části silnicí a jezdí nad ním lanovka (4000 D). V severní části je zbytek prastarého minaretu, který je v noci celkem pěkně nasvícen. Ozdobné mříže vyráběli čeští kováři. [2]

[2] http://www.houska.cz/realization/minaret-erbil-irak/160/

Ve střední části mají muzeum kurdského umění. Uvnitř k prodeji vystaveno tak 15 vesměs kýčovitých obrazů. Dají se tam ale koupit i pohlednice.

Park je přeplněn typickými kurdskými atrakcemi (umělé vodopády, jezírka, čajovny s vodnicemi, restaurace…). Do šesté večer tam ale díky vedru není ani noha.

Jednoho večera jsme v parku dělali milionářskou párty. Gambrium neměli, tak jsme se museli spokojit s Heinekenem a Johnny Walker Black. Pavel také z Čech vezl doutníky, ale cestou se polámaly. Smutný život západních turistů.

Dream city

Zdá se, že kurdský univerzální název pro zábavní park je “Dream City”. V odpoledním vedru jsme se chladili v akvaparku. Koupali se jenom muži, ženy okupovaly přístřešek poblíž dětského brouzdaliště. Nás si oblíbil třináctiletý tlouštík Mahmud, který nás hostil cigaretami a vůbec mu nevadilo, že neumíme kurdsky. Zavírá se ve čtyři odpoledne, kdy teplota klesne k nějakým 37° C.

Další část zábavního centra je hala s bowlingem, minigolf a paintball, ale uvnitř nikdo nebyl. Větší atrakcí je totiž kluziště. Kurdi všeho věku se zde baví tím, jak jim to na bruslích nejde. Hala s kluzištěm je vkusně dekorována vlajkami různých zemí. K vidění je např. vexillum NDR nebo duhová gay pride. K hale patří i videoherna. Skvělá zábava, ani nemusíte platit. Stačí pozorovat mladého Ahmeda (9), kterak hraje Grand Theft Auto s cheatem na RPG a nekonečnou munici.

Ain Kawa

L1002498.jpgKostel v Ain Kawa.

Křesťanská čtvrť. Plno obchodů s chlastem a nějaké kostely. Jmenovitě St. Joseph na Ainkawa street, kde nedovolili fotit,  Ann-Maria (?) a St. George (v něm jsme nebyli).

Taxi do Ainkawa by mělo stát nějakých 5kD. Cestou zpět po nás humorista taxikář chtěl 10kD, tak jsme se zasmáli a když na částce trval, zeptali jsme se, zda opravdu trvá na ceně a zda se o obvyklých cenách pobavíme s kolegové policie. 6kD mu stačilo a uraženě odjel.

Odjezd

Vzali jsme taxi do Bagdád garáž a tam sedli na autobus přímo k vodopádu Gali Ali Bek. V ceně taxíku bylo samozřejmě i divadelní vystoupení “žádné autobusyz Erbílu k vodopádu nejezdí a ani mým kolegům taxikářům se tam moc nechce, ale pro vás, přátelé ze Západu, udělám cokoliv a dám vám zvýhodněnou cenu”.

October 19th, 2011

Kurdistán 2011: Suleimani

První zajímavosti z Kurdistánu — číňané na blízkém východě — luxus nedaněného alkoholu

Soundtrack

Muslimgauze – Sulaymaniyah

(k hudbě: představte si uličku plnou dílen, kde se z různého železného odpadu vyrábí a opravují improvizované vozíky na převoz úplně všeho, co se dá na bazáru koupit. Včetně vozíků.)

L1002347.jpg
Bazár chvíli po západu slunce

 

Ubytování

Spali jsme v hotelu Mawlawi (TV, lednice, klima, sprcha+euro hajzl) za 35kD/pokoj pro 2. Hotel kousek od bazaru, do parku a centra pár minut pěšky.

Jídlo

V prostorách bazáru je samozřejmě milión kebabáren, ale na hlavní třídě (Salim street) si postavili v prostorách hotelu Ashti opravdickou restauraci číňani. Akvárko a příjemné přítmí v ceně. Ceny na místní poměry poněkud vyšší, jídlo vynikající. Službukonající kitajka asi neuměla anglicky, donesla nám jídelní lístek, propisku a papírek, na který jsme měli čísly napsat objednávku.

L1002425.jpg
Čínská restaurace

Obchod s chlastem je hned za branou při vstupu do bazáru, otevřeno pozdě do noci. Měli vynikající Cider za pár grošů. A Heinekena.

L1002358.jpg
Náš oblíbený prodavač.

Co vidět

Bazár

L1002362.jpg

Klasické bludiště uliček, kde se dá koupit skoro všechno. V prostorách bazáru je i kino, kde údajně pouští porno.

Když jsme se sháněli po velké láhvi vody, odchytl nás majitel “velkoskladu”, německy mluvící Kurd, a dal nám dvě lahve zadarmo.

Tradiční kurdský oděv se nekupuje, ale nechá ušít: kurdský gentleman si nejdříve koupí látku, ozdobný pás, vyšívanou čepičku, donese to krejčímu, ten si ho proměří a na šicím stroji asi tak z roku 1951 mu vyrobí kroj.

Park

Není lepšího místa na popíjení, než na trávníku ve stínu stromů v parku poblíž bazáru. Asi by se to oficiálně nemělo, ale díky vysokým živým plotům nás stejně nebylo vidět. V parku stojí busty Mustafy Barzaniho a kol., poblíž vchodu čajovna s flexibilní otevírací dobou. Místní štamgasti nám vysvětlovali, že Europe, chix, six. Obchod s chlastem pár kroků.

 Amna Suraka

Otevřeno 1000 – 1800. Vstup zadarmo. Pěšky od parku cca 15-20 minut chůze.

Vězení “Rudé inteligence” strany Baas, která zde věznila, mučila a pozabíjela tisíce Kurdů. Z budovy zůstaly jen trosky s dírami po kulkách a granátech, v podzemí je umístěna výstava fotografií z chemického útoku na město Halabdža.

Budova bývalého vězení obsahuje sochy znázorňující mučení a výslýchání vězňů, na zemi v temných a vlhkých kobkách leží hadry, kterými se vězni přikrývali.

L1002409.jpg

V rekonstruované budově by se mělo nacházet muzeum s videozáznamy mučení a “zrcadlovou místností” — na zdech je nalepeno několik tisíc střepů, jeden za každého zabitého Kurda. Toto jsme vynechali, bo jsme přišli pozdě.

Mešita

V době našeho pobytu bohužel zavřená, a tak jsme si alespoň prohlédli místní nájemné dělníky: kdo má sbíječku, posadí se do řady, položí nástroj před sebe a čeká na chlebodárce. Makačů tam sedělo tak třicet.

Halabdža

pokec zde

Odjezd

Městský taxík nás odvezl do Garáž, odkud jsme odjeli minibusem k vodopádu Gali Ali Bek. (3000 IRD / 2h) do hlavního města, Erbílu (aka Hawler).

September 28th, 2011

Kurdistán 2011 — Halabdža

Soundtrack: Skinny Puppy – VX Gas Attack

L1002380.jpg

Neveselá historie: 16.3. 1988 shodily letadla irácké armády na město Halabdža koktejl chemikálií: hořčičný plyn, nervové jedy a kyanid. Zabito bylo přes 4000 lidí a dalším několika tisícům způsobil útok doživotní zdravotní problémy. V oblasti je dodnes zvýšené množství samovolných potratů a případů rakoviny.

Po útoku byly účinky jedů zkoumány iráckými vědci a mrtví byli pohřbeni v masových hrobech, z nichž některé stále čekají na odkrytí. Město bylo z velké části zbořeno.

Velitel útoku Ali Hassan al-Majid (“Chemický Ali”) byl v lednu 2010 odsouzen nejvyšším soudem Iráku k trestu smrti za genocidu. Další čtyři tresty smrti dostal za zločiny proti lidskosti.

Katastrofu připomíná památník, ve kterém je dioráma s ležícími figurínami a síň s fotkami pořízenými bezprostředně po útoku. Do “Visitors centre” nás nepustili, bylo zrovna zavřeno, nebo co. Hřbitov (na který mají zákaz vstupu členové strany Baas) jsme nenašli.

L1002382.jpg

Přeživší obyvatelé památník nemají příliš v lásce; vyčítají vládě, že se snaží přiživit na jejich neštěstí a dělá málo pro rozvoj města. Při protestech v roce 2006 byl památník vypálen.

Doprava: minibusy odjíždí z Garáž každou chvíli, cena 6kD, zhruba dvě hodiny cesty. Na řidiče je potřeba zařvat, až bude projíždět okolo památníku, protože minibus jede až na konec města. Cesta zpět je složitější, buď půjdete pěšky do Garáže, nebo si stopnete někoho, kdo vás do ní sveze. Doporučuju druhou možnost. :)

L1002378.jpg
Pokud budete mít štěstí, potkáte v Iráku i Ruholláha.

wiki

September 25th, 2011

Severní Irák — základní info

Severní Irák (kterému ovšem místní neřerknou jinak, než Kurdistán) je částí Iráku a má značnou autonomii. Udržuje vlastní armádu a policii, má prezidenta i parlament. Drobné mrzení je se sousedním Tureckem a Íránem a jejich občasnými útoky na základny kurdských povstalců v horách.

Pod tagem iraq2011 budou nějaké poznámky, doufám, že užitečné, pro případné cestovatele, kteří by se chtěli do země vydat.

Peníze

Měnou je stejně jako  v celém Iráku Irácký dinár (IRD). Všeobecně uznávaný kurz byl v září 2011 1200 IRD = 1 USD. Tento kurz byl fixní a stejný u všech směnárníků, smlouvat nemělo smysl. Směnárníci mají své stolečky na ulicích bazaru a vymění také íránský Riál a turecké Liry.

V některých obchodech se zejména za “luxusní” zboží (mobily, oblečení) platí přímo v dolarech, ale díky fixnímu kurzu by neměl být problém zaplatit přímo v dinárech.

iraq dinar

Jazyk

Většina obyvatel S. Iráku mluví kurdsky, a to dialekty Sorani a Kurmanji. Některá slova a zejména číslovky jsou podobné jako v perštině. Písmo je arabské s několika znaky navíc.

Dále se dá bez problémů domluvit arabsky a většinou i turecky. Persky občas někdo.

Angličtina není moc rozšířená, na úrovni ji měli většinou Kurdi, kteří žili nějakou dobu v zahraničí. To samé platí pro němčinu. Rusky jsem se dorozuměl jen s Gruzínským Kurdem jezídem komunistou.

Doprava

Hromadná doprava typu autobus téměř neexistuje, minibusy jezdí jen po městě a vyjímečně do okolních vesnic. Obyvatelé využívají sdílené taxíky (nafari), do kterých se nacpe řidič + až čtyři pasažéři. Cena za jízdu Dohuk → Suleimani byla 35kD/os.

Taxikáři se snaží s turisty vyjebávat jako všude jinde na světě, takže platí: smlouvat, cenu dohodnout předem, ptát se místních na obvyklou cenu. A nejlépe taxíkem nejezdit vůbec.

L1002389.jpg
Na cestě do Halabdži. Takto to vypadá opravdu jen výjimečně :)

Za městský taxík je málokdy důvod platit víc, než 5000 IRD.

Bez problémů a velmi rozšířený je autostop, za který jsme platili jen občas a při větších vzdálenostech. Pár kilometrů do další vesnice nebo na výpadovku jsme vždycky jeli zadarmo. Cena bývá menší než za taxík, ale občas řidiči chtěli vydělat a říkali si o absurdní částky, takže je důležité zeptat se předem, jestli budou chtít peníze a kolik.

Bezpečnost

Na rozdíl od zbytku země si kurdi umí udělat pořádek, takže v zemi je ještě bezpečnějí než třeba v Turecku. Na příjezdových komunikacích do měst stojí checkpointy, kde si policista prohlédne pas, moudře pokýve hlavou nad vízem kurdským, zamyslí se nad vízem Íránským a pokud umí trochu anglicky, zeptá se, odkud a kam jedete. Jednou, při vjezdu do oblasti Kirkúku, nám nahlédli do batohů.

V různých cestopisech se nedoporučuje jezdit přes Kirkúk a Mosul. Dnes to platí zejména pro autobusy (těch několik, co se v oblasti vyskytuje), které zajíždí přímo do města, což už trochu riziko je (zrovna ve vašem autobusu pojedou šíité/jezídi/náčelník nepřátelského klanu a někdo se rozhodne valit bomby; další nebezpečí jsou únosy). Taxíky tyto města objíždí po okruhu, trasa je tak kratší než druhou cestou přes hory.

L1002343.jpg
Checkpoint na cestě do Kirkuku

V méně přístupných horských oblastech je prý plno minových polí. My jsme neviděli žádné. Ve vesnici Lališ jsou cedulky, které upozorňují vesničany, že miny a nevybuchlou munici nemají sbírat, ale volat pyrotechnika.

Strava

Na každém kroku jsou fastfoody/restaurace, kde se dá za drobný peníz dobře najíst. Základní jídla jsou Kebab (mleté maso), Tikka (kusy masa na rožni), Sup (výborná polívka z cizrny nebo rajčat/vývar). K jídlu a v ceně je vždycky chleba, salát, nakládaná zelenina, láhev vody a čaj. Ve všech provozovnách bývají k dispozici na stole dochucovadla typu kečup a velmi oblíbená Famili Sauce (taková věc z granátových jablek).

Porce bývají obrovské, občas jsme si ji dali napůl: stejně jako u taxíku nafari.

Přikládám drobný slovníček od majitele restaurace Omara v Dohuku:

Kuře s rýží – Mrešk sar berenč

Hovězí s rýží – Gošt sar berenč (alt. Kozi [!])

chleba – nán

voda – Aef

Salát – zaláta

Fazole – fasoli

Balená voda je k dostání všude a všude jí dávají zdarma úplně ke všemu, takže není důvod pít vodu z kohoutku. 500 ml flaška stojí 250-500 IRD. Větší láve kupodivu k dostání skoro nikde nejsou.

Čaj je ke každému jídlu a ke každé příležitosti (sezení v čekárně taxikářů) zadarmo. Na dně klasické turecké čajové skleničky bývá tak centimetr a půl cukru, takže cukrovkáři si užívají.

Chlast je v celé zemi bez daně, takže jsme pili to nejlepší za minimum peněz (Heineken 0.6 l – 3000 IRD; Johnnie Walker Black 0.2l – 8000 IRD; Efes, Tuborg 0.5l plechovka – 1000 IRD). K dostání je spousta druhů whisky, rum, gin, několikero druhů piv i rakia a arak. Do Turecka je možno vyvézt dvě láhve na osobu, čehož jsem s radostí využil.

Cigára jsou taky bez daně a oproti Turecku zřejmě neuvěřitelně levná, čehož místní rádi využívají a pašují je přes hranice. Turečtí celníci na oplátku dělají velmi přísné kontroly, takže na přechodu se čeká dlouhé hodiny. Legální je převoz dvou kartonů na osobu. Normální tabák na balení cigaret není k dostání, dýmkový ano.

Ubytování

Hotely jsou celkem levné, cena se pohybuje okolo 10-20kD/os. Na pokojích je standard lednice, klimatizace a televizor s minimálně 342 programy, většinou v arabštině. Díky bohu je možné naladit i seriosní PressTV, takže celodenní příděl zpráv v anglickém jazyce o kolapsu západní civilizace je zaručen.

Další info

Užitečné informace jsme získali zejména z následujících blogů

http://backpackiraq.blogspot.com/

http://www.irak.kdesbyl.net/

http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/irak/jiny-irak/

http://www.blizkyvychod.eu/zapisnik/ako-do-severneho-iraku/

http://www.poutnik.cz/asie/irak/mistopis/zs_s_irak1/

http://web.archive.org/web/20091016102858/http://www.poutnik.cz/asie/irak/mistopis/zs_s_irak1/

A ještě něco

http://motoride.sk/?ID=3706&strana=1

Lonely Planet pro blízký východ obsahuje výcuc dobrých tipů.

This work is licensed under GPL - 2009 | Powered by Wordpress using the theme aav1