Adamov, bizarní město patnáct kilometrů od Brna. Ze zalesněných strání shlíží zateplené paneláky na chaos socialistického urbanismu v údolí. V hospodách se mísí pach potu projíždějících cyklisů s deziluzí starousedlíků.

(omluvte sníženou kvalitu záznamu instagramem)

Vybral jsem se na bicyklu prohlédnout si stav továrních hal, doufaje, že zub času a apatie strážných umožní shlédnout i interiéry bývalého strojního podniku. Asi hodinová cesta byla zpestřena slalomem mezi mládeží na kolečkových bruslích, koloběžkách a jiných různých levicových dopravních prostředcích (longboardy!!). Být chodec a jít z Brna do Bílovic, volím raději delší, zato ale bezpečnější cestu lesní pěšinou.

Od mé poslední návštěvy před dlouhými lety přibyl nákupní Albert a zmizelo několik kovových částí krášlících továrnu. Na zahrádce podniku nabízejícího pivo za 18 Kč vyslechl jsem debatu místní mládeže o životních perspektivách neúspěšných vysokoškoláků. Děvče by prý chtělo do ciziny, do stejného skladu jako v Adamově, ale “do jiného světa”. Mladík je zase spokojen s platem dělníka, ale za Prahu by měnil, protože tam mají suši, takové to maso rýži salátek v chaluze.

Bývalý ADAST je kupodivu v mnohem lepším stavu, než jsem doufal, a tak jsem pouze okoukával zpoza plotů. Některé haly jsou zřejmě prázdné, něco je vybráno profesionálními sběrači kovů, ale funkčních provozů je vidět celkem dost.

Prapodivné Náměstí práce kde vedle sebe stojí mj. trafostanice, secesní chátrající výletní vila, tovární budova a spící nádraží, to celé propojeno betonově-asfaltovou plochou absurdních rozměrů a geometrie, je ovšem pohled, který potěší oko každého urbánního dekadenta.