ruiny / výlety / foto / jiné kecy / W.I.P.
May 29th, 2012

Břeclav, podruhé

Díky dobré vůli ředitele PKZ Poštorná pana Pavlise jsme měli příležitost prohlédnout si areál doposud funkčních (od roku 1867!) keramických závodů v Poštorné.

L1003542

Sklad, komínové vložky.

L1003530

Nepoužívaný bunkr na keramickou hlínu

Ceramic furnace

Už nepoužívaná keramická pec (přes 100 metrů dlouhá)

L1003579

Část areálu bohužel rozebírá firma do kovošrotu.

May 15th, 2012

Kurdistán 2011 / Diyarbakir, Hasankeyf

Diarbakir

Každý Kurd se pochlubí, že Diyarbakir bude hlavním městem Velkého Kurdistánu (tzn. kus Turecka, Sýrie, Íránu a Iráku). Přeji jim hodně štěstí při anexi. Několik dní předtím, než jsme se vrátili z Iráku, zde zastřelili tureckého policajta. Na každé turecké televizní stanici tak zhruba v dvacetiminutových intervalech ukazovali plačící matku zabitého, zněla rázná prohlášení politiků, do toho hrála smutná hudba. Kurdům pak fízlové zpestřovali život prohlídkami autobusů, zvýšeným policejním dohledem a všeobecnou buzerací. Ale myslím, že už jsou zvyklí.

Centrem města se poflakuje množství turistů, protože je celkem co vidět. Ulice jsou plné obchůdků, restaurací a jiných pastí na turisty. Když jsme večeřeli, majitel restaurace v centru města se staral, abychom dostali to nejlepší, po večeři čaj s hřebíčkem, vlhčené ubrousky a nakonec nám úslužně nabídl a připálil cigarety. Zkrátka jsme se měli jako lordi.

Bydleli jsme v hotelu, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl. Jeho specifikum bylo, že pokoje měly okna do atria, takže tam pěkně stál vzduch a dlouho do noci byli slyšet konverzující Kurdi, Azerbajdžánci a řvoucí děti.

L1002880

Mešita + palác

Dookola centra se táhnou vysoké hradby, na které se dá s trochou úsilí vylézt a prohlédnout si uličky z jiné perspektivy, navíc u prohlídky neotravují děti, které prosí “coins coins mister” nebo hážou kamení. Celkový obvod je 5.5 km, na několika místech jsou hradby přerušeny, někde se musí lézt různými dírami ve zdi. Celé je to velmi dobrodružné. Spadnout dolů bych opravdu necthěl.

L1002881.jpg

Mešity v centru je těžké neminout, potom je pro turisty přichystána karavánseráj s cetkami. Tři kostely jsou dobře schované v zapadlých uličkách, naštěstí je cesta vyznačena šipkami.

Kurdský Karel Gott a oběd

Hasankeyf

Protože jsme měli jeden den navíc, rozhodli jsme se na zpáteční cestě z Iráku navštívit toto prastaré město na břehu řeky Tigris. Za čtyři tisíce let osídlení tu vzniklo plno památek. Na březích řeky jsou ve skále vydlabány desítky jeskyň, které jsou v současnosti využívány jako stáje pro krávy a kurníky. Nad řekou stojí zbytky starého mostu z jedenáctého století. Hlavní atrakcí jsou zbytky Citadely – ruiny domků, paláce, starý hřbitov a tak dále. Platí se nějaký malý poplatek za vstup, turci si u vchodu postavili sofistikované elektrické turnikety, celý proces vstupu zaměstnává tak osm lidí.

Celé město je mimochodem ohroženo zatopením, které v budoucnu možná přinese stavba přehrady Ilisu. Místní Kurdi to samozřejmě považují za další z tureckých naschválů.

Cemetery, Hasankeyf

Hasankeyf, hřbitov na citadele

Ve městě jsou toliko dva hotely,  jeden drahý a druhý ještě dražší, protože sem jezdí plno bílých sáhibů. Kdo chce ušetřit (jako my), může spát v altáncích několika restaurací na břehu Tigridu. Stačí koupit večeři a zeptat se, i když myslím, že i bez ptaní by to šlo. My spokojeně pospávali, když v tom asi kolem jedenácté večer přijeli k řece kurdi, začali kalit, hrát na kytaru a zpívat tklivé písně. Nás si ani nevšimli, tak jsme spali dál, dokud nás nevzbudila zima (ukrutná).

Během prohlídky města nám batohy pohlídali v čajovně (po prohlédnutí, jestli v nich není bomba). Snídaně se dá koupit v krámcích a pekárně po cestě na citadelu.

The Old Tigris Bridge, Hasankeyf

Hasankeyf, most přes Tigris

 

May 12th, 2012

Adamov, město snů

Adamov, bizarní město patnáct kilometrů od Brna. Ze zalesněných strání shlíží zateplené paneláky na chaos socialistického urbanismu v údolí. V hospodách se mísí pach potu projíždějících cyklisů s deziluzí starousedlíků.

(omluvte sníženou kvalitu záznamu instagramem)

Vybral jsem se na bicyklu prohlédnout si stav továrních hal, doufaje, že zub času a apatie strážných umožní shlédnout i interiéry bývalého strojního podniku. Asi hodinová cesta byla zpestřena slalomem mezi mládeží na kolečkových bruslích, koloběžkách a jiných různých levicových dopravních prostředcích (longboardy!!). Být chodec a jít z Brna do Bílovic, volím raději delší, zato ale bezpečnější cestu lesní pěšinou.

Od mé poslední návštěvy před dlouhými lety přibyl nákupní Albert a zmizelo několik kovových částí krášlících továrnu. Na zahrádce podniku nabízejícího pivo za 18 Kč vyslechl jsem debatu místní mládeže o životních perspektivách neúspěšných vysokoškoláků. Děvče by prý chtělo do ciziny, do stejného skladu jako v Adamově, ale “do jiného světa”. Mladík je zase spokojen s platem dělníka, ale za Prahu by měnil, protože tam mají suši, takové to maso rýži salátek v chaluze.

Bývalý ADAST je kupodivu v mnohem lepším stavu, než jsem doufal, a tak jsem pouze okoukával zpoza plotů. Některé haly jsou zřejmě prázdné, něco je vybráno profesionálními sběrači kovů, ale funkčních provozů je vidět celkem dost.

Prapodivné Náměstí práce kde vedle sebe stojí mj. trafostanice, secesní chátrající výletní vila, tovární budova a spící nádraží, to celé propojeno betonově-asfaltovou plochou absurdních rozměrů a geometrie, je ovšem pohled, který potěší oko každého urbánního dekadenta.

This work is licensed under GPL - 2009 | Powered by Wordpress using the theme aav1