Postavená v letech 1977-1984 podle návrhu architekta Ivana Rullera. Na konci roku 2011 oplocena, protože budova je opravdu v bídném stavu a město Krno na opravu nemá peníze. Demolice je zřejmě neodvratná.
Altánek
Altánek v zahradě jedné opuštěné vily. Je to kýč nebo ne? Nebo ho od opovržení zachraňují opadané stromy a vysoká tráva?
Kurdistán — Doprava tam a zpět
Víza do Iráku
Kurdistán dává zdarma a bez remcání na hraničním přechodu kelímek s čajem a vízum. Do deseti dnů je potřeba se přihlásit na “Directorate of residency”. Nebo odcestovat. Razítko je teoreticky platné pouze pro území celého Kurdistánu, ale pokud by měl někdo potřebu cestovat třeba do Basry nebo Baghdádu, budou mu pravděpodobně jedinou překážkou pouze udivené pohledy vojáků na checkpointu. (a někde uprostřed Iráku ho některý zmatený voják zatkne za neplatné razítko)

Kýčovitá fontánka u hraničního přechodu Ibrahim Khalil, Irák. foto © Pavel
Tam
Letěli jsme z Vídně do Diyarbakiru, odtud jezdí autobus společnosti Cizre Nuh přes Mosul, Erbíl a Kirkuk až do Suleimani. My jsme vystoupili v Dohuku. Autobus byl luxusní, klimatizace, voda, čaj. Občas zastávka na občerstvení. Na hranicích jsme měli přednost před frontou aut, až na frontu na razítko žádné čekání. Bus stál 65 TL.
Ankara, letadlo do Diyarbakiru
Zpět
Autobusy směr Diyarbakir moc nejezdí (Z Dohuku jednou týdně), v cestovce v Dohuku nám ale nabízeli Ankaru, Istanbul a Gaziantep.
Při zpáteční cestě je problém čekání a prohlídka na hranicích. Je potřeba se vyhnout taxikářům, co mají kartel a jsou domluveni s tureckými celníky. Pokud se jeden nechá ukecat, platí za pár kilometrů taxíkem 20 TL. Výhodou je o fous rychlejší odbavení, protože celníci taxikářům nekontrolují auta (a ti vesele pašují kartony cigáret).
Dohuk minibus na výpadovku na Zakho (Mafrak Mosul-Zakho): 500 IRD. Minibusy vyjíždí zpod mostu kousek od bazaru.
Taxi Dohuk → Zakho: 5000 IRD
Minibus Zakho → Hraniční přechod Ibrahim Khalil: 500 IRD. Minibus stál v centru, kousek od místa, kde nás vyhodil taxikář. Bacha na to, že bus jede okolo hraničního přechodu dále až do blízké vesnice.
Hraniční přechod: taxikáři a celníci nás samozřejmě lakovali, že jinak, než taxíkem se jet nedá. Vymluvili jsme se, že nemáme peníze a že chceme jít pěšky. Kurdský celník dal razítko do pasu a se slovy “If there is a problem on Turkish side, it is your problem” nás propustil. Po cestě nás zastavilo pár vojáků a podívali se na výstupní razítko. Na hraničním mostě dělají Turci zevrubnou prohlídku aut (rozebírali dveře apod.), nám nakoukli do batohu a poslali nás dál. U další budky nám celník zastavil dědu v dodávce a řekl, ať jedeme s ním. Po zkontrolování pasu u další budky jsme se dostali do fronty na další prohlídku zavazadel. Taxikářský kartel je prohlížen rychleji (resp. je přihmouřeno oko), ti, co mají vlastní auto, si počkají.
K prohlídce jsme se dostali asi po hodině a půl. Během čekání bylo zábavné pozorovat, jak se osádky vozů před námi připravují na kontrolu – balili kartony cigaret do černých pytlů, schovávali do motoru, lepili na podvozek a různě vymýšleli. Celníci šli nekompromisně po všem, zavazadla do röentgenu, otevřít, rozebrat, rozbalit, podvozek auta zkontrolovali zrcátkem na tyčce. Něco zabavili snad všem.
Povolené množství je 2 lahve alkoholu a 2 kartony cigaret na osobu. Vzhledem k brutálním daním v Turecku je pašování velmi výnosný kšeft.
Našemu dědovi-řidiči jsme nabídli, že jeho kontraband schováme do našich batohů. Zachránili jsme mu tak několik kartónů cigaret a asi dvě kila čaje. Stejně pak naříkal, že mu celníci sebrali berenč (rýži), mazut (???) a nějaký další pytel. Odvezl nás šťasten až do Silopi.
Ze Silopi dolmuš do Idílu (3 TL), Midyat (7TL), Hasankeyf (11 TL?).
Těsně před přistáním v Istanbulu, foto © Pavel
Co jsme jedli #3: Večeře, Starbucks, Manila
Globalizační dort schopný vyvolat glykemický záchvat. A kafe z neekologického kelímku (proč to nedávají defaultně do hrníčků, sakra)?
Co jsme jedli #2: Snídaně v Kurdistánu
Snídaně v Suleimani: kuřecí vývar s cizrnou, k tomu jakési bulky. Dochucovadlo – pálivá paprika a citronka.
Kurdistán 2011 / Lališ
Lališ, posvátná vesnice sekty Jezídů, byla asi nejlepším zážitkem naší cesty. Zejména proto, že jsme se nenechali nachytat taxikáři lačnými po dolarech zápaďáků. Běžná taxa je nějakých 40 dolarů za odvoz do Lališe, tam si taxikář sedne na čaj a pak za hodinu odveze turisty zpátky do Dohuku. My jsme ovšem na taxikářském nádraží lišácky tvrdili, že jedeme do Šekhanu. Strejc se sice divil, co tam jedeme dělat, ale vzal nás do auta za rozumné peníze. Cca 2km před Šekhanem je rozcestí, doleva Lališ, doprava Šekhan. A tam jsme řidiči oznámili, že vystupujeme a dál jsme stopovali. Stačilo deset minut počkat a už nás vezli děda s bábou na korbě pickupu, pak nějaká rodinka a ani ne za půl hodiny jsme stáli na odbočce do údolí, kde se vesnice nachází. Okolní hory jsou podminované, cestou do vsi (asi 10-15 min. chůze od hlavní silnice) jsme shlédli naučné tabulky “co dělat, když uvidíte plastovou krabičku s drátkem aneb nepořádejte piknik na místech, kde je podezřele mnoho kostí”.
Chrám a hrobka Šecha Adího.
Lednová fronta
Co jsme jedli #1: íránská snídaně
Naše íránská snídaně. Dugh (jogurt s minerálkou a solí), šlehačkové cosi, mrkvový & růžový džem. A placatý chleba.
foto © Pavel









Co poslouchám
Moje fotky