Víza do Iráku

Kurdistán dává zdarma a bez remcání na hraničním přechodu kelímek s čajem a vízum. Do deseti dnů je potřeba se přihlásit na “Directorate of residency”. Nebo odcestovat. Razítko je teoreticky platné pouze pro území celého Kurdistánu, ale pokud by měl někdo potřebu cestovat třeba do Basry nebo Baghdádu, budou mu pravděpodobně  jedinou překážkou pouze udivené pohledy vojáků na checkpointu. (a někde uprostřed Iráku ho některý zmatený voják zatkne za neplatné razítko)

Kýčovitá fontánka u hraničního přechodu Ibrahim Khalil, Irák. foto ©  Pavel

Tam

Letěli jsme z Vídně do Diyarbakiru, odtud jezdí autobus společnosti Cizre Nuh přes Mosul, Erbíl a Kirkuk až do Suleimani. My jsme vystoupili v Dohuku. Autobus byl luxusní, klimatizace, voda, čaj. Občas zastávka na občerstvení. Na hranicích jsme měli přednost před frontou aut, až na frontu na razítko žádné čekání. Bus stál 65 TL.

Ankara, letadlo do Diyarbakiru

Zpět

Autobusy směr Diyarbakir moc nejezdí (Z Dohuku jednou týdně), v cestovce v Dohuku  nám ale nabízeli Ankaru, Istanbul a Gaziantep.

Při zpáteční cestě je problém čekání a prohlídka na hranicích. Je potřeba se vyhnout taxikářům, co mají kartel a jsou domluveni s tureckými celníky. Pokud se jeden nechá ukecat, platí za pár kilometrů taxíkem 20 TL. Výhodou je o fous rychlejší odbavení, protože celníci taxikářům nekontrolují auta (a ti vesele pašují kartony cigáret).

Dohuk minibus na výpadovku na Zakho (Mafrak Mosul-Zakho): 500 IRD. Minibusy vyjíždí zpod mostu kousek od bazaru.

Taxi Dohuk → Zakho: 5000 IRD

Minibus Zakho → Hraniční přechod Ibrahim Khalil: 500 IRD. Minibus stál v centru, kousek od místa, kde nás vyhodil taxikář. Bacha na to, že bus jede okolo hraničního přechodu dále až do blízké vesnice.

Hraniční přechod: taxikáři a celníci nás samozřejmě lakovali, že jinak, než taxíkem se jet nedá. Vymluvili jsme se, že nemáme peníze a že chceme jít pěšky. Kurdský celník dal razítko do pasu a se slovy “If there is a problem on Turkish side, it is your problem” nás propustil. Po cestě nás zastavilo pár vojáků a podívali se na výstupní razítko. Na hraničním mostě dělají Turci zevrubnou prohlídku aut (rozebírali dveře apod.), nám nakoukli do batohu a poslali nás dál. U další budky nám celník zastavil dědu v dodávce a řekl, ať jedeme s ním. Po zkontrolování pasu u další budky jsme se dostali do fronty na další prohlídku zavazadel. Taxikářský kartel je prohlížen rychleji (resp. je přihmouřeno oko), ti, co mají vlastní auto, si počkají.

K prohlídce jsme se dostali asi po hodině a půl. Během čekání bylo zábavné pozorovat, jak se osádky vozů před námi připravují na kontrolu – balili kartony cigaret do černých pytlů, schovávali do motoru, lepili na podvozek a různě vymýšleli. Celníci šli nekompromisně po všem, zavazadla do röentgenu, otevřít, rozebrat, rozbalit, podvozek auta zkontrolovali zrcátkem na tyčce. Něco zabavili snad všem.

Povolené množství je 2 lahve alkoholu a 2 kartony cigaret na osobu. Vzhledem k brutálním daním v Turecku je pašování velmi výnosný kšeft.

Našemu dědovi-řidiči jsme nabídli, že jeho kontraband schováme do našich batohů. Zachránili jsme mu tak několik kartónů cigaret a asi dvě kila čaje. Stejně pak naříkal, že mu celníci sebrali berenč (rýži), mazut (???) a nějaký další pytel. Odvezl nás šťasten až do Silopi.

Ze Silopi dolmuš do Idílu (3 TL), Midyat (7TL), Hasankeyf (11 TL?).

Těsně před přistáním v Istanbulu, foto ©  Pavel