Soundtrack: Muslimgauze – Armsbazaar

Dohuk je díky své poloze logicky první i poslední zastávka v Kurdistánu. My jsme přijeli z Turecka autobusem, který nás vyhodil na výpadovce někde na okraji města. Gruzínský kurd, se kterým jsme se seznámili cestou, najde taxíka za rozumné peníze a jedeme se do centra města ubytovat.

Bazár, Dohuk

Ubytování

Hotel Parleman na Kawa Rd. u Panorama Center, není co řešit. Hned u vchodu do bazáru, růžová budova, nenápadný vstup. Vedle spousta jídelen a bufetů, k taxikářským vydřiduchům pět minut chůze, na autobusák deset minut.

Gruzínec, se kterým jsme přijeli z Turecka, hned začal smlouvat, takže máme cenu za 10kD/os v třílůžkovém pokoji. Při naší druhé návštěvě Dohuku jsme recepčnímu dali na vědomí, že víc než minule platit nebudeme a neměl s tím problém. Na pokoji lednice, TV se satelitem (ale PRESSTV trochu blbla), klimatizace (pouští ji recepční a občas zapomene), sprcha s hajzlem. Luxus.

Recepčního jsme jednou vyrušili při modlitbě. Dal si kobereček přímo před naše dveře a my zrovna vycházeli ven. Kouzlo tak bylo zrušeno, je potřeba se pomodlit znovu.

Z gruzínského Kurda se vyklubal jezíd komunista, obdivoval sovětský svaz a panslovanskou pospolitost. Nějak nechtěl rozumět tomu, že v československu moc rusy po 1968 nemají v lásce. Ale na to, jak uboze umím rusky, jsem si pokecal celkem dobře.

Jídlo

U hotelu Parlemán mají v bufáči faláfel + polívku + vodu za 1000 IRD.

Na ulici před bazárem jsme si oblíbil restorán Omara s “manažerem”  který odháněl od stolu štamgasty, když viděl přicházet bílé sáhiby. Bohužel jako jediný z personálu uměl anglicky, takže pokud nebyl v práci, byla domluva těžká. Nakonec jsme vyfasovali slovníček, abychom věděli, co si objednat.

Naproti Omarovi pod ujetou reklamou na coca-colu je další restaurace, bohužel celkem drahá. Ale vzali nás do kuchyně a jídla dali strašně moc.

V kuchyni

Chlast

Obchody jsou v křesťanské čtvrti v ulici Nohadra na západ od bazáru. Pořád po hlavní, přes most, pak odbočit doleva. Mají tam i nějaké hospody, ale dali jsme přednost somráckému popíjení venku. Jednoho dne jsme dokonce museli vzít zavděk kanálem, který se vine městem, protože a) byl tam stín b) nechtěli jsme moc budit pozornost.

Výběr chlastu velikánský, zakoupil jsem domů osmnáctiletou Glenfidditch za pár kaček (45 USD).

Co vidět

Bazár

Naprosto obrovský, zastřešený, s širokým výběrem zboží zejména od soudruhů z ČLR (holící strojek PHILEPS apod.).

Zajímavých je pár obchodů s vojenským materiálem. Různé uniformy, rukavice, brýle, nože, svítilny. Ale i optika na zbraně a laserové zaměřovače nebo neprůstřelné vesty. Koupil jsem tam velmi výhodně kalhoty od firmy 5.11. Cena u nás zhruba patnáct stovek, od Kurda za pět set.

Obchod se zeleninou na Bazáru

Dohuk Dam

Kde je voda, tam jsou Kurdi. Na masivní těleso přehrady jsou všichni právem hrdi a tak je na něm namalovaná obrovská vlajka Kurdistánu. Oproti běžným zvyklostem nevytéká voda z přehrady přimo pod hrází, ale je trubkami jaksi vedena o kus dál, kde vytéká do kanálu, který se vine celým městem. V plánu zřejmě bylo, aby kanál fungoval jako rekreační oblast s lavičkami a altánky, ale protože průtok vody není nikterak velký, voda víceméně stojí a zasmrádá, což je i na Kurdy moc.

Pod valem hráze je ale velký areál s hotelem, jídlem, několika řvoucími atrakcemi a celé je to u obyvatelstva velmi oblíbeno.  My jsme se jako světaznalí cestovatelé nenechali zlákat těmito světskými radovánkami a vylezli jsme na hráz, abychom se kochali pohledem na vodní masu.

Areál Dohuk dam, na obloze kouř z požáru ve městě.

Druhý den jsme přehradu využili k okoupání se, voda byla příjemně teplá, nikde nikdo. Idylku zkazil zákeřný bodavý hmyz, který na nás po chvilce začal nalétávat.

Cradle of Civilization

Kousek před přehradou mají pěknou naučnou stezku, která vám vysvětlí, odkud pochází civilizace. Za vstup se platí nějaké směšné vstupné, dostali jsme leták s mapkou a šlapali do kopce. Protože zastáváme moudrý názor, že poučení by mělo být i zábava, nakoupili jsme před výletem do batohu pár piv.

Podél stezky jsou jakési ruiny údajně pradávných zoroastrijských chrámů, jeskyně a potok, který napájí oblíbený umělý vodopád.

Jak jsme stoupali do kopce, známek civilizace, neboli odpadků a prázdných plastových láhví ubývalo, až jsme se nakonec usadili na paloučku s krásným výhledem na přehradu, okolní hory i město. I otevřeli jsme láhve s kvašeným mokem a za západu slunce rozjímali nad krásami, které nabízela okolní krajina.

Večer postoupil, my jsme dopili a odebrali se zpět. Vrátnice byla zamčená, ale nebyl problém přelézt symbolický plůtek vedle.

Dream City

Převelice zábavný areál lunaparkového typu na západě města, cca 1.5 km od bazáru. Za vstup se platí 1500 IRD. Taková Matějská bez jauneráků.

Za vyzkoušení stojí Kyvadlo (pasažéři se připoutají a celé to rotuje a kýve se vysokou rychlostí) a Motokáry (smyky a smrad spálené gumy).

Nejzajímavější atrakce Burdž (věž – několik vteřin volného pádu) ovšem nefungovala, nad důvody a technickým stavem zábavních strojů raději nepřemýšlel jsem.

V domku s videohrami byl pěkný pohled na Kurďata tancující na japonské herní podložce v rytmu Bacha v breakcore úpravě.

Mazi Mall

Mazi je firma asi nějakého pana továrníka Maziho, na její produkty narazíte všude. V Dohuku stojí vedle lunaparku prodejna velikosti našeho běžného hypermarketu, ovšem prodává západní produkty (!) a platí se v dolarech (!!!). Něco jako Tuzex.

Church of St. Ith Llaha

Velice hlídaný kostel

Po pravé straně cestou k Dream City. U vchodu dva vojáci s takticky vytuněným Kalašnikovem. Prohlédli nám batohy, chtěli vidět pas a zeptali se několik otázek. Uvnitř kostela byla zrovna bohoslužba, připadal jsem si mezi těmi různě se křižujícími jako debil.

Doprava

Z uličky taxikářů (Cinema st.) odjíždí nafari do všech měst. Na spolucestovatele se dá počkat v klimatizované kanceláři s TV a čajem.

SZ od taxikářů je nádraží pro minibusy, které jezdí různě po městě. Užitečné zejména při odjezdu směr Turecko. (Minibus na výpadovku Mafrak Mosul-Zakho, 500 IRD, potom nafari)