Soundtrack: Muslimgauze – Ganges Swimmer

dva špinavci krásnější vodopádu — autostop v Kurdistánu — i v Iráku je zima

Gali Ali Bek

Z Erbílu jsme minibusem odjeli k vodopádu Gali Ali Bek. Cesta trvala zhruba dvě hodiny. Hned po příjezdu nás oslovil majitel bufetu, nabídl čaj, vodu a pokec. Využili jsme toho a poprosili ho o uschování batohů, které nejdříve zkušeně prohlédl, jestli tam nemáme bombu.

Pro Kurdy je vodopád velká atrakce. V jezírku pod ním jezdí lodičky, voda z něj vytéká přes “vodní bar”, což je stan, ve kterém jsou plastové stolky a židle. Kurdi tančí svůj tradiční housenkový tanec a polévají se vodou. Protože jeden vodopád je málo, je k vidění ještě několik vodopádů umělých.

Na kurdské pařbě II.

Náš příjezd ovšem krásy vodopádu zcela překonal. Neudělali jsme deset kroků, aby si někdo nechtěl udělat fotku těch divných bílých mužů, jeden dokonce s dlouhými vlasy. Když nás focení přestalo bavit, ukryli jsme se stranou.

Drobná odbočka: u kurdů a arabů není zvykem, aby žena jedla společně s cizími muži. Proto jsou ve všech restauracích a jídelnách zvláštní oddělení, která jsou vyhrazená ženám a dětem. Někde mají dokonce salónky “for family”, kam se vleze celá rodina.

No a poblíž takových salónků (takové miniaturní stany), ale poněkud stranou, jsme se posadili. Samozřejmě si nás po čase všimla první obědvající skupinka arabů z Kirkúku a proběhl tradiční výslech. Velmi se bavili tím, že nechceme na jih, protože tam je nebezpečno a nejakčnější hoch nám představil svou rodinu jako “i terorist, my brother terorist and this baby terorist”. Za odměnu jsme dostali nějaké to jídlo.

Kurdský strejda u vodopádu

Když bylo načase se pohnout, začali jsme stopovat směr Rawanduz. Moc štěstí jsme neměli, protože auta byla většinou plná. Nakonec nás vzal novým autem Kurd s perfektní angličtinou, prý dělá security pro britskou společnost. Cestou krásné údolí, řeka…

Rawanduz

Snažili jsme se najít nějakou garáž s autobusem, ale ani náš řidič se nedoptal. Stopujeme tedy u checkpointu. Do deseti minut od našeho příjezdu přichází anglicky mluvící kurd a dává nám nabídku: za 200 USD do Barzánu. Nabídku jsme oslyšeli a dostalo se nám tradiční výhružky, že nám nikdo nezastaví a v noci že nás někdo zařízne. Nebojíme se a zachvilku (asi po dvou minutách) nám staví dva velmirychlemluvící chlapi, kteří nás za nějaké drobné vezmou do Barzánu. Po cestě obdivujeme hory, údolí, řeka. Parádní výhledy. Taky nám ukazují směrem k jeskyním, kde se schovával velký Mustafa Barzani. Schovával se v každé jeskyni, mám ten pocit. Před Barzánem řidič potká kámoše, tak se na těch úzkých cestách nad roklí účastníme závodů.

Barzán

Rodné místo Mustafy B. a současného prezidenta Kurdistánu. Nicméně tu nic není. Jsou slyšet hlídkující turecké stíhačky. Mezitím se ve vesnici zorganizuje akce “pojďme vytřískat něco z turistů” a zase máme k dispozici odvoz za nemuslimské peníze. Po zhodnocení všech možností jdeme na stopa a vezme se zadarmo do Šeladze.

Šeladze

Celým městem se táhne rozkopaný kus silnice, ve kterém se motají krávy, děti a auta. Bereme auto do Sulavu za 5kD.

Sulav

Čajovna

Oblíbené  kurdské výletní místo, protože tam mají…chvíle napětí… Umělé vodopády a kýčovitou výzdobu. A je tam v noci celkem zima. Dokonce taková, že jsme seděli s lahváčem v mikinách. Velice osvěžující.

Celá atrakce se skládá z potoku protékajícího údolím. V údolí je spousta čajoven, restaurací a stánků se suvenýry. Samozřejmě plno vodních barů.

Je zde také největší koncentrace anglicky hovořících obyvatel na metr čtvereční. Během hodiny jsme anglicky mluvili s více lidmi, než za uplynulých několik dní v Iráku.

Problém byl s ubytováním. Jediný Sulav motel deluxe u cesty s malým pokojem a koupelnou v něčem, co vypadalo jako kotelna. Pokoj za 40kD, pak blahosklonně slevil na 35kD. Šli jsme tedy hledat jinam. Hoch od stánku nás poslal, ať jdeme stále po chodníku do kopce. Došli jsme do lesa a tam nás odchytla mládež, že dál už nic není. Po nějaké době dohadování a hledání jsme náš vysněný hotel našli.

Unaveni a šťastni z nálezu jsme ani nesmlouvali. Byla to chyba — pokoj vypadal spíše jako cela z Abú Ghrajb, zamřížované okno a čtyry pryčny. Zámek také nefungoval úplně dokonale, takže uvězněn v pokoji musel jsem odemknout nářaďovým nožem. Majitel nás pak přesunul do jiné cely, ve které pro změnu nefungoval větrák. Prý už končí sezona, turisti nebudou a vše se bude opravovat.

Jíme v jedné z restaurací, kde kecáme s Kurdem, který pracoval v UK. Libuje si, že v Iráku má lepší práci, protože neplatí daně ani pojištění.

Chlast se prodává pouze v jednom krámku, který kupodivu neúčtuje žádnou horskou přirážku. Možná mají státní ceny — ale divil bych se, kdyby je dodržovali. Večer jsme tedy usedli s lahvemi Heinekena a flaštičkou Johnnie Walkera k další milionářské párty. O “hotel” se staral asi patnáctiletý chlapec, který k nám přisedl a svěřoval se, že chce tancovat a být jako Bruce Lee a hrát ve filmu. Vylévaje nám takto své srdce, otec na něj křikl a nedoceněný válečník musel jít vyvézt popelnice.

Ráno se vydáváme údolím až k prameni potoka, odtud okolo rozestavěných domů k silnici a dál stále do kopce, až dojdeme do sedla. Hory krásné, vedro je bohužel nekompromisní a cestou zpět myslím jen na to, jak si někde koupím láhev vody.

Hory nad Sulavem

Lališ … nebo taky ne

Pokračovat chceme do jezídské vesnice Lališ. Bohužel jsme neodhadli cestu a stopujeme na silnici směrem na Atroš, po které nikdo nejezdí. Chytíme tedy stopa do blízké vsi Zawita a odtud jedeme taxíkem do Dohúku.