Hlavní město Iráckého Kurdistánu. Kurdi říkají Hawler [auler], ostatní Erbíl.

SEO plug

Další část cestopisu z Kurdistánu.

Soundtrack: Muslimgauze: Minaret Above All Others

Hlavní náměstí Erbílu

Ubytování

U bazáru při schodech, které vedou k hlavní bráně Citadely, je lowcost hotel, přišlo mi to jako dělnická ubytovna. Dá se spát v pokoji (klimatizace = trubka z díry ve stropu, fouká z ní studený vzduch, Tv, lednice)  nebo na terase. Hajzly a sprcha společné.

My jsme spali v hotelu užsifaktnevzpomenu, přes ulici od předešlého. Je schovaný v uličce bazáru. Na vrátnici seděl mladý pučmidrát, který chtěl peníze předem. Pokoj s LCD TV se satelitem a 780 programy, z toho dvě třetiny předčítání Koránu nebo live stream z Mekky. Arabsky neumím, ale mám pocit, že Korán recitovali i k teleshoppingu (bez ironie).

K vybavení patří i lednice, ve které se zázračně objevovala voda a nová klimatizace. Koupelna (teplá voda!) s hajzlem společná s vedlejším pokojem, ale čisté. Noc byla 35kD/os.

Jídlo

V parku je kopeček, na kopečku vodotrysk a restaurace. Mají amerikánský hamburger s hranolkama. Celkem chutné. (foodblogerská fota dodám, až mi Pavel poskytne své fotky). Od stolku se dají pozorovat kurdi pózující u fontány (hele mámo, tolik vody, to u nás v poušti spotřebujeme za rok).

Na bazáru měli chutný faláfel, za směšných 1000 D.

Jinak to byla klasická kebabová dieta, žádné gastronomické zážitky. Spíš gastroenteorologické, bo jsem měl sračku.

Chlast

V okolí bazáru jsme žádný nenašli, museli jsme pro svou denní dávku na západ, na airport road. Jde se okolo busty jakéhosi vousáče, Hawler governorate, fontánky přes uličku s doktory (cedule s nápisy BDSM, je to nějaký jejich doktorský titul . Obchod je zvenku vysvícený, vlaječky Efes. Nejde přehlédnout. Prodavač umí perfektně anglicky. Zájemcům hned chlast přelévají do lahví, které klamou obalem: vodku do láhve od vody, gin do láhve od energydrinku.

Bazár

Co vidět

Citadela

Nepřehlédnutelná, stojí v centru města. Údajně se jedná o nejdéle osídlené místo na zemi (stejně jako Damašek, Jeruzalém… však víme). Kurdská vláda po válce vymyslela, že se citadela opraví a budou sem jezdit davy japonských turistů. Proto v roce 2007 z citadely vystěhovali nějakých 5000 lidí (zůstala pouze jedna famílie, aby se kontinuita osídlení nepřerušila). Na opravu ovšem jaksi nejsou peníze, a tak domy bývalých obyvatel chátrají. Což není na škodu, pokud jako já obdivujete města duchů.

Citadela

Dovnitř se dostane dvěma vchody, ten na jih, se sochou jakéhosi vousáče je hlavní, na severu vedlejší, ale zato se silnicí. Celé to hlídají vojáci, po šesté večer už dovnitř nikoho nepustí, žertovně mávaje kalašnikovem.

Hlídač Citadely. Tenhle nás zastřelit nechtěl.

Uvnitř citadely je muzeum textilu, kde mají koberce a vyšívané čepičky 48 různých kurdských kmenů. Taky tam je poštovní schránka a prodají pohledy a známky. Lstivý prodavač ovšem započetl horskou přirážku: “this is 5000 dinars for goverment and 1000 dinars for museum!”.

Pohledy ovšem nedorazily. Neházeli jsme je totiž do schránky, ale dali jsme je do rukou nějakému kurdovi, co nám přišel otevřít. Muzeum bylo totiž zavřené. Možná si kurd myslel, že to je pošta pro něj. Kdo ví.

Při naší první návštěvě nás odchytly holky, co pracují v muzeu a byly nám průvodkyněmi. Trochu mluvily anglicky a ukázaly nám nejhonosnější budovy. Vyfotit se ovšem nechtěly.

My jsme ovšem chtěli vidět celý areál a tak jsme při západu slunce nenápadně zapadli do uliček a toulali se ruinami domků. Sice tam jsou pásky že vstup zakázán, ale nějak jsme je přehlédli

Poblíž hlavního vchodu je stánek se suvenýry pro turisty (nic moc), uprostřed citadely stojí mešita. Tu doporučuji navštívit, bydlí v ní anglicky mluvící súfijský imám, který rád pokecá a ukáže, co obnáší jeho zaměstnání.

V okně jedné z budov uvidíte českou vlajku. Společnost GEMA zde prováděla rekonstrukci a renovaci.  [1]

[1] http://www.gemaart.com/aktuality/428

Minaret park

Lanovka nad parkem

Asi největší park, který jsem zatím viděl. Je rozdělen na tři části silnicí a jezdí nad ním lanovka (4000 D). V severní části je zbytek prastarého minaretu, který je v noci celkem pěkně nasvícen. Ozdobné mříže vyráběli čeští kováři. [2]

[2] http://www.houska.cz/realization/minaret-erbil-irak/160/

Ve střední části mají muzeum kurdského umění. Uvnitř k prodeji vystaveno tak 15 vesměs kýčovitých obrazů. Dají se tam ale koupit i pohlednice.

Park je přeplněn typickými kurdskými atrakcemi (umělé vodopády, jezírka, čajovny s vodnicemi, restaurace…). Do šesté večer tam ale díky vedru není ani noha.

Jednoho večera jsme v parku dělali milionářskou párty. Gambrium neměli, tak jsme se museli spokojit s Heinekenem a Johnny Walker Black. Pavel také z Čech vezl doutníky, ale cestou se polámaly. Smutný život západních turistů.

Dream city

Zdá se, že kurdský univerzální název pro zábavní park je “Dream City”. V odpoledním vedru jsme se chladili v akvaparku. Koupali se jenom muži, ženy okupovaly přístřešek poblíž dětského brouzdaliště. Nás si oblíbil třináctiletý tlouštík Mahmud, který nás hostil cigaretami a vůbec mu nevadilo, že neumíme kurdsky. Zavírá se ve čtyři odpoledne, kdy teplota klesne k nějakým 37° C.

Další část zábavního centra je hala s bowlingem, minigolf a paintball, ale uvnitř nikdo nebyl. Větší atrakcí je totiž kluziště. Kurdi všeho věku se zde baví tím, jak jim to na bruslích nejde. Hala s kluzištěm je vkusně dekorována vlajkami různých zemí. K vidění je např. vexillum NDR nebo duhová gay pride. K hale patří i videoherna. Skvělá zábava, ani nemusíte platit. Stačí pozorovat mladého Ahmeda (9), kterak hraje Grand Theft Auto s cheatem na RPG a nekonečnou munici.

Ain Kawa

Kostel v Ain Kawa.

Křesťanská čtvrť. Plno obchodů s chlastem a nějaké kostely. Jmenovitě St. Joseph na Ainkawa street, kde nedovolili fotit,  Ann-Maria (?) a St. George (v něm jsme nebyli).

Taxi do Ainkawa by mělo stát nějakých 5kD. Cestou zpět po nás humorista taxikář chtěl 10kD, tak jsme se zasmáli a když na částce trval, zeptali jsme se, zda opravdu trvá na ceně a zda se o obvyklých cenách pobavíme s kolegové policie. 6kD mu stačilo a uraženě odjel.

Odjezd

Vzali jsme taxi do Bagdád garáž a tam sedli na autobus přímo k vodopádu Gali Ali Bek. V ceně taxíku bylo samozřejmě i divadelní vystoupení “žádné autobusyz Erbílu k vodopádu nejezdí a ani mým kolegům taxikářům se tam moc nechce, ale pro vás, přátelé ze Západu, udělám cokoliv a dám vám zvýhodněnou cenu”.