Kurdistán 2011 — Halabdža
Soundtrack: Skinny Puppy – VX Gas Attack
Neveselá historie: 16.3. 1988 shodily letadla irácké armády na město Halabdža koktejl chemikálií: hořčičný plyn, nervové jedy a kyanid. Zabito bylo přes 4000 lidí a dalším několika tisícům způsobil útok doživotní zdravotní problémy. V oblasti je dodnes zvýšené množství samovolných potratů a případů rakoviny.
Po útoku byly účinky jedů zkoumány iráckými vědci a mrtví byli pohřbeni v masových hrobech, z nichž některé stále čekají na odkrytí. Město bylo z velké části zbořeno.
Velitel útoku Ali Hassan al-Majid (“Chemický Ali”) byl v lednu 2010 odsouzen nejvyšším soudem Iráku k trestu smrti za genocidu. Další čtyři tresty smrti dostal za zločiny proti lidskosti.
Katastrofu připomíná památník, ve kterém je dioráma s ležícími figurínami a síň s fotkami pořízenými bezprostředně po útoku. Do “Visitors centre” nás nepustili, bylo zrovna zavřeno, nebo co. Hřbitov (na který mají zákaz vstupu členové strany Baas) jsme nenašli.
Přeživší obyvatelé památník nemají příliš v lásce; vyčítají vládě, že se snaží přiživit na jejich neštěstí a dělá málo pro rozvoj města. Při protestech v roce 2006 byl památník vypálen.
Doprava: minibusy odjíždí z Garáž každou chvíli, cena 6kD, zhruba dvě hodiny cesty. Na řidiče je potřeba zařvat, až bude projíždět okolo památníku, protože minibus jede až na konec města. Cesta zpět je složitější, buď půjdete pěšky do Garáže, nebo si stopnete někoho, kdo vás do ní sveze. Doporučuju druhou možnost.
Severní Irák — základní info
Severní Irák (kterému ovšem místní neřerknou jinak, než Kurdistán) je částí Iráku a má značnou autonomii. Udržuje vlastní armádu a policii, má prezidenta i parlament. Drobné mrzení je se sousedním Tureckem a Íránem a jejich občasnými útoky na základny kurdských povstalců v horách.
Pod tagem iraq2011 budou nějaké poznámky, doufám, že užitečné, pro případné cestovatele, kteří by se chtěli do země vydat.
Peníze
Měnou je stejně jako v celém Iráku Irácký dinár (IRD). Všeobecně uznávaný kurz byl v září 2011 1200 IRD = 1 USD. Tento kurz byl fixní a stejný u všech směnárníků, smlouvat nemělo smysl. Směnárníci mají své stolečky na ulicích bazaru a vymění také íránský Riál a turecké Liry.
V některých obchodech se zejména za “luxusní” zboží (mobily, oblečení) platí přímo v dolarech, ale díky fixnímu kurzu by neměl být problém zaplatit přímo v dinárech.

Jazyk
Většina obyvatel S. Iráku mluví kurdsky, a to dialekty Sorani a Kurmanji. Některá slova a zejména číslovky jsou podobné jako v perštině. Písmo je arabské s několika znaky navíc.
Dále se dá bez problémů domluvit arabsky a většinou i turecky. Persky občas někdo.
Angličtina není moc rozšířená, na úrovni ji měli většinou Kurdi, kteří žili nějakou dobu v zahraničí. To samé platí pro němčinu. Rusky jsem se dorozuměl jen s Gruzínským Kurdem jezídem komunistou.
Doprava
Hromadná doprava typu autobus téměř neexistuje, minibusy jezdí jen po městě a vyjímečně do okolních vesnic. Obyvatelé využívají sdílené taxíky (nafari), do kterých se nacpe řidič + až čtyři pasažéři. Cena za jízdu Dohuk → Suleimani byla 35kD/os.
Taxikáři se snaží s turisty vyjebávat jako všude jinde na světě, takže platí: smlouvat, cenu dohodnout předem, ptát se místních na obvyklou cenu. A nejlépe taxíkem nejezdit vůbec.

Na cestě do Halabdži. Takto to vypadá opravdu jen výjimečně
Za městský taxík je málokdy důvod platit víc, než 5000 IRD.
Bez problémů a velmi rozšířený je autostop, za který jsme platili jen občas a při větších vzdálenostech. Pár kilometrů do další vesnice nebo na výpadovku jsme vždycky jeli zadarmo. Cena bývá menší než za taxík, ale občas řidiči chtěli vydělat a říkali si o absurdní částky, takže je důležité zeptat se předem, jestli budou chtít peníze a kolik.
Bezpečnost
Na rozdíl od zbytku země si kurdi umí udělat pořádek, takže v zemi je ještě bezpečnějí než třeba v Turecku. Na příjezdových komunikacích do měst stojí checkpointy, kde si policista prohlédne pas, moudře pokýve hlavou nad vízem kurdským, zamyslí se nad vízem Íránským a pokud umí trochu anglicky, zeptá se, odkud a kam jedete. Jednou, při vjezdu do oblasti Kirkúku, nám nahlédli do batohů.
V různých cestopisech se nedoporučuje jezdit přes Kirkúk a Mosul. Dnes to platí zejména pro autobusy (těch několik, co se v oblasti vyskytuje), které zajíždí přímo do města, což už trochu riziko je (zrovna ve vašem autobusu pojedou šíité/jezídi/náčelník nepřátelského klanu a někdo se rozhodne valit bomby; další nebezpečí jsou únosy). Taxíky tyto města objíždí po okruhu, trasa je tak kratší než druhou cestou přes hory.

Checkpoint na cestě do Kirkuku
V méně přístupných horských oblastech je prý plno minových polí. My jsme neviděli žádné. Ve vesnici Lališ jsou cedulky, které upozorňují vesničany, že miny a nevybuchlou munici nemají sbírat, ale volat pyrotechnika.
Strava
Na každém kroku jsou fastfoody/restaurace, kde se dá za drobný peníz dobře najíst. Základní jídla jsou Kebab (mleté maso), Tikka (kusy masa na rožni), Sup (výborná polívka z cizrny nebo rajčat/vývar). K jídlu a v ceně je vždycky chleba, salát, nakládaná zelenina, láhev vody a čaj. Ve všech provozovnách bývají k dispozici na stole dochucovadla typu kečup a velmi oblíbená Famili Sauce (taková věc z granátových jablek).
Porce bývají obrovské, občas jsme si ji dali napůl: stejně jako u taxíku nafari.
Přikládám drobný slovníček od majitele restaurace Omara v Dohuku:
Kuře s rýží – Mrešk sar berenč
Hovězí s rýží – Gošt sar berenč (alt. Kozi [!])
chleba – nán
voda – Aef
Salát – zaláta
Fazole – fasoli
Balená voda je k dostání všude a všude jí dávají zdarma úplně ke všemu, takže není důvod pít vodu z kohoutku. 500 ml flaška stojí 250-500 IRD. Větší láve kupodivu k dostání skoro nikde nejsou.
Čaj je ke každému jídlu a ke každé příležitosti (sezení v čekárně taxikářů) zadarmo. Na dně klasické turecké čajové skleničky bývá tak centimetr a půl cukru, takže cukrovkáři si užívají.
Chlast je v celé zemi bez daně, takže jsme pili to nejlepší za minimum peněz (Heineken 0.6 l – 3000 IRD; Johnnie Walker Black 0.2l – 8000 IRD; Efes, Tuborg 0.5l plechovka – 1000 IRD). K dostání je spousta druhů whisky, rum, gin, několikero druhů piv i rakia a arak. Do Turecka je možno vyvézt dvě láhve na osobu, čehož jsem s radostí využil.
Cigára jsou taky bez daně a oproti Turecku zřejmě neuvěřitelně levná, čehož místní rádi využívají a pašují je přes hranice. Turečtí celníci na oplátku dělají velmi přísné kontroly, takže na přechodu se čeká dlouhé hodiny. Legální je převoz dvou kartonů na osobu. Normální tabák na balení cigaret není k dostání, dýmkový ano.
Ubytování
Hotely jsou celkem levné, cena se pohybuje okolo 10-20kD/os. Na pokojích je standard lednice, klimatizace a televizor s minimálně 342 programy, většinou v arabštině. Díky bohu je možné naladit i seriosní PressTV, takže celodenní příděl zpráv v anglickém jazyce o kolapsu západní civilizace je zaručen.
Další info
Užitečné informace jsme získali zejména z následujících blogů
http://backpackiraq.blogspot.com/
http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/irak/jiny-irak/
http://www.blizkyvychod.eu/zapisnik/ako-do-severneho-iraku/
http://www.poutnik.cz/asie/irak/mistopis/zs_s_irak1/
http://web.archive.org/web/20091016102858/http://www.poutnik.cz/asie/irak/mistopis/zs_s_irak1/
A ještě něco
http://motoride.sk/?ID=3706&strana=1
Lonely Planet pro blízký východ obsahuje výcuc dobrých tipů.
Takže jsem zpět. Detaily budou následovat.
Mariánské Údolí – Libavá, Stará Voda
Vydali jsme se s přítelem A. jednoho srpnového rána na drobný víkendový výlet do blízkosti temného libavského újezdu.
Vyrazivše z Olomouce, prošli jsme okolo skladů a montoven, do zámeckého parku v obci Velká Bystřice. V Bystřici vyhrávala místní kapela Elán revival. Jeden (zřejmě) fanoušek tohoto seskupení, asi šedesátiletý pán v kloubouku a s obrovským nožem u pasu, se už dopoledne, zlitý jak dělo, válel na ulici.
» Pokračování článku: Mariánské Údolí – Libavá, Stará Voda »






Co poslouchám
Moje fotky